22
V květnu se Faith všechno dařilo. Zoe se vrátila domů na letní prázdniny a na brigádu, kterou si vyjednala v jedné galerii, a Faith byla vděčná za přestávku před nástupem na práva. Eloise se také chystala na pár týdnů domů. Zoe i matka jí chyběly, zvlášť po posledním víkendu. S otcem byla obě děvčata prozatím na kordy.
Všechno se podstatně zhoršilo, když jim oznámil, že se budou s Leslie v říjnu hned po rozvodu brát. A přestože to Faith nerada přiznávala, připadalo to i jí jako další rána. Seděla v ložnici a dlouhé hodiny plakala. Teprve druhý den sdělila novinku Bradovi elektronickou poštou, na telefonický rozhovor nenašla dost sil. Alex se ji pořád pokoušel donutit k prodeji domu, ale teprve teď pochopila proč. Kupoval byt na Páté avenue pro sebe, Leslie a její dceru. Děvčata zuřila.
Asi o týden později seděla Faith ve své pracovně a přemýšlela, kam by všechny v srpnu vyrazily. Co takhle Cape Cod nebo chata v Hamptons? Byla uvolněná a myšlenkami u dovolené, když zazvonil telefon a na druhém konci se ozval Brad. Nikdy ho takového nezažila, okamžitě pochopila, že pláče.
„Jsi v pořádku? Co se stalo?“ Nedokázala si představit žádnou situaci, která by ho takhle vykolejila. Byl pološílený a k smrti vyděšený
„Jde o Jasona. Nevím nic přesného, před hodinou přišla zpráva od Dylana. Došlo k nehodě, něco stavěli v tý vesnici a barák spadl. Jason zůstal sedm hodin pod sutinami.“ Pak se Brad znovu rozplakal. „Fred, vůbec si nedokážeš představit, na jaké úrovni tam je lékařská péče. Doktor dojíždí jen na půl dne v měsíci, cesta do nemocnice trvá několik hodin. Netuším, jestli s ním můžou hýbat. Prostě víc nevíme. Nechali jsme Dylanovi vzkaz, aby nám zavolal, jenže kvůli tomu musí až na poštu a stejně třeba spojení nedostane. Nebo nemůže od bratra odejít.“ Svět se mu zhroutil jak domeček z karet a Faith se zalily oči slzami, když ho poslouchala.
„Co budeš dělat?“
„Jedu tam. Za hodinu odjíždím. V poledne mi letí letadlo do New Yorku, pak mám spojení do Londýna. Je zatraceně těžké všechno zkombinovat. Potrvá mi nejmíň čtyřiadvacet hodin, než se k němu dostanu. Bůh ví, jestli v té době bude vůbec ještě naživu.“ Zdálo se, že panika v jeho hlase má své opodstatnění.
„Kdy sem dorazíš?“ Na nic jiného nedokázala myslet. Chtěla ho vidět. Dokonce, i kdyby s ním byla Pam.
„V New Yorku budu v osm večer. Do Londýna to letí v deset. Mám dvě hodiny času.“
„Počkám na tebe na letišti. Mám něco přinést?“
„Nic nepotřebuju, Pam mi balí. Ona teď nemůže, musí zítra k soudu. Vyrazí hned za mnou,“ hlesl, ale už se nezmínil, že je z jejího postoje vzteky bez sebe. Ještě jí nadiktoval číslo letu a zavěsil. Seděla v pracovně, zírala do prázdna a stejně jako on si představovala to nejhorší. Nepřála si nic jiného než ho doprovázet, ale věděla, že nemůže. Zvláště když za ním přiletí jeho žena.
V San Francisku se o té věci vzrušeně diskutovalo.
„Prokristapána, zavolej soudci a řekni mu, co se stalo. Prostě ten případ odloží, dokud se nevrátíš. Tohle je daleko důležitější.“ Byl strachy šílený a rozzuřený na Pam.
„Nemůžu to svému klientovi udělat,“ bránila se, když zavírala kufřík. Vypadala stejně ustaraně jako on, ale cítila odpovědnost především k obchodnímu partnerovi, což Bradovi připadalo naprosto zrůdné. Dokonce, i když se z toho Jason nakonec vylíže, Brad ji chtěl mít u sebe. Poprvé po mnoha letech ji o něco žádal. Marně.
„Myslím, že máš poněkud zvrácený priority,“ vyhrkl neomaleně. „Mluvíme o tvém synovi a ne nějakým zazobanci, co potřebuje ulít prachy.“
„Dylan přece neřekl, že umírá,“ křičela na něj. Oba byli na pokraji zhroucení.
„To musí umřít, abys zvedla prdel a zrušila to zatracený stání u soudu?! Prokristapána, copak to nechápeš?“
„Chápu. Budu tam do dvou dnů. Víc prostě teď udělat nemůžu.“
„Ale můžeš, zatraceně!“ Byla jako hora, s níž nedokázal pohnout, a hádka pořád ještě hořela, když dorazil taxík a odvezl ho na letiště. Věděl, že jí nikdy nezapomene, že neodletěla s ním, a nikdy jí neodpustí, kdyby se s Jasonem něco st…
