Komáři (William Faulkner)

( DESET HODIN )

„Propánajána,“ řekl synovec a zvedl hlavu. „Už jsem ti přece jednou říkal, co to dělám, ne?“ Navrátil se do svého útočiště na závětrné straně kormidelny, kde hrozilo méně vyrušování. Alespoň si to myslel.

Jenny stála vedle jeho křesílka a poklidně se na něj dívala. „Já se tě nechtěla ptát,“ odpověděla bez sebemenší zloby, „já šla jen náhodou okolo.“ Pak rychlým, všeobjímajícím pohledem prozkoumala viditelný úsek paluby. „Tohle je prima místo pro námluvy,“ poznamenala.

„Fakt, jo?“ řekl synovec. „A co jako Pete?“ Nůž se zarazil ve vzduchu a on znovu zvedl hlavu. Jenny něco mlhavě odpověděla. Znovu pohnula hlavou; stála tam a vlastně se na něj ani nedívala, poklidná, překypující, a sladkým, kalným ohněm svých stehen v něm navozovala pocit obležení, obklíčení, jak už to mladé dívky umějí. Synovec odložil dýmku i nůž stranou.

„Kam si mám sednout?“ zeptala se Jenny, a tak se v plátěném křesílku poodsunul a udělal jí trochu místa; pomalu, nezdráhavě se k němu do prověšeného křesílka vmáčkla. „Tady je to pěkně naknap,“ poznamenala.

Zanedlouho synovec zvedl hlavu. „Ty teda do toho muchlování moc šťávy nedáváš,“ odtušil. Tak do toho Jenny poklidně dala víc šťávy… Po chvíli synovec zvedl hlavu a zadíval se přes vodu. „Propánajána,“ zamumlal napjatým, odtažitým tónem a jemně ji hladil po vnitřní straně poklidných stehen, „propánajána.“ Za okamžik zvedl hlavu.

„Hele,“ řekl zprudka, „kde je Pete?“

„Někde támhle vzadu,“ odpověděla Jenny. „Zahlídla jsem ho zrovna, než jsi mě zastavil.“

Synovec natáhl krk a díval se přes palubu na záď. Pak krk zase stáhl a po chvíli zvedl hlavu. „Řek bych, že to stačí,“ pronesl. Strčil do Jennyiny blonďaté odevzdanosti. „Tak vstávej. Mám práci. Tak honem, mazej.“

„No jo, momentíček,“ pravila poklidně Jenny a drápala se z křesílka. Bylo to v něm pěkně naknap, ale nakonec se napřímila a urovnala si šaty. Synovec se znovu chopil nářadí, a tak Jenny po chvíli odešla.