19
Obloha se potáhla mraky. Začal krápat drobný, jakoby sítem cezený déšť. Mladá otava, buřeň a keře divoké trnky, rozházené po stepi, se leskly.
Prochor, nesmírně dopálený předčasným odjezdem z chutoru, jel mlčky, za celou cestu ani jednou na Grigorije nepromluvil. Za chutorem Sevasťjanovským potkali tři kozáky na koních. Jeli vedle sebe, pobízeli koně podpatky a živě rozmlouvali. Jeden z nich, starší člověk se zrzavými vousy, v šedém, doma tkaném selském kabátě, již z dálky poznal Grigorije a hlasitě upozorňoval své druhy: „To je přece Melechov, kamarádi!“ A když se setkali, zarazil svého statného Hnědáka.
„Buď zdráv, Grigoriji Pantělejeviči!“ pozdravil Grigorije.
„Buď zdráv!“ odpověděl Grigorij a marně se snažil rozpomenout, kde se setkal s tímto rudovousým, na pohled zamračeným kozákem.
Byl zřejmě teprve nedávno povýšen na podchorunžího, a aby nebyl považován za prostého kozáka, našil si zbrusu nové nárameníky přímo na kabát.
„Nepoznáváš mě?“ zeptal se kozák, popojel až ke Grigorijovi a podával mu širokou ruku porostlou ohnivě rudými chlupy; silně z něho páchla kořalka. Tupá samolibost zářila na obličeji novopečeného podchorunžího, malá modrá očička mu jiskřila a rty pod zrzavými kníry se roztahovaly v úsměv.
Nehorázný vzhled důstojníka v selském kabátě Grigorije rozveselil. Odpověděl s netajeným úsměškem:
„Nepoznávám. Jistě jsem se s tebou už někde setkal, když jsi byl ještě prostý kozák... Na podchorunžího jsi byl povýšen nedávno, viď?“
„Uhodls! Je to týden, co mě povýšili. Setkali jsme se u Kudinova ve štábu, myslím, že to bylo na Zvěstování Panny Marie. Pomohl jsi mi tehdy z bryndy, jen si vzpomeň! Hej, Trifone! Jeďte pomalu, dohoním vás!“ křikl vousáč na kozáky, kteří zůstali stát opodál.
Grigorij se s námahou upamatoval, za jakých okolností se setkal se zrzavým podchorunžím, dokonce si vzpomněl, že mu přezdívali „Semak“, a na to, co o něm říkal Kudinov: „Střílí, mizera, znamenitě. Zajíce kulkou v běhu srazí, v boji je udatný, i dobrý průzkumník je, ale rozum má jako malé dítě!“ Semak při povstání velel setnině a něco provedl, Kudinov si to s ním chtěl vyřídit, Grigorij se ho však zastal, Semak nebyl potrestán a byl ponechán v hodnosti velitele setniny.
„Z fronty?“
„Ano, jedu na dovolenou od Novochoperska. Maličko jsem si zajel, tak půl druhého sta verst, mám v Slaščevské příbuzné. Nezapomínám, když mi někdo něco dobrého udělá, Grigoriji Pantělejeviči! Neodepři mi tu laskavost a dovol, abych tě pohostil, ano? Vezu si dvě láhve čistého lihu. Vypijem je spolu, chceš?“
Grigorij rozhodně odmítl, ale láhev lihu, kterou mu kozák nabídl jako dárek, přijal.
„Tam toho bylo! Kozáčkové a důstojníci si pomohli!“ chvástavě vykládal Semak. „Byl jsem i v Balašově. Obsadili jsme ho a hurá na dráhu, tam stálo plno vlaků, všechny koleje byly zatlučeny. V jednom vagóně cukr, v druhém uniformy, v třetím různé věci. Někteří kozáci sebrali až čtyřicet kompletních uniforem. A pak se šlo na židy, to ti byla legrace. Jeden čipera z mé půlsetniny posbíral židům osmnáctery kapesní hodinky, z toho desatery zlaté. Navěsil si je, halama, na prsa, vypadal zrovna jako ten nejbohatší kupec. A prstenů a kroužků měl, že bys je nespočítal! Na každém prstě dva až tři...“
Grigorij ukázal na Semakovy nabité vaky hozené přes sedlo a zeptal se:
„A co vezeš ty?“
„Tak... všelicos.“
„Také jsi naloupil?“
„Ty hned říkáš... naloupil... Nenaloupil, ale podle zákona ukořistil. Náš velitel pluku nám řekl: ,Až dobudete města, můžete si tam dva dni dělat co chcete.' Jsem snad horší než ostatní? Bral jsem jen erární, co mi padlo do rukou... Jiní dělali horší věci...“
„Pěkní vojáci!“ Grigorij se s odporem díval na kořistnického podchorunžího a řekl: „S takovými, jako jsi ty, se dá leda sedět na silnici nebo pod mosty, a ne válčit! Z války jste si udělali zlodějnu! Vy holoto jedna! Nové řemeslo jste našli! A ty si myslíš, že na tohle jednou i s tím vaším plukovníkem draze nedoplatíte?“
„Nač vlastně?“
„Právě na to.“
„Kdo by nám mohl co udělat…
