6
Jakmile se ve Věšenské dověděli o spěšném ústupu rudých oddílů, přeplaval Grigorij Melechov s dvěma jízdními pluky ihned Don, vyslal silné hlídky a vyrazil na jih.
Za podonským kopcem se bojovalo. Temně jako pod zemí duněl splývavý rachot dělových výstřelů.
„Je vidět, že kadeti nešetří granáty! Praží o sto šest!“ prohodil nadšeně jeden z velitelů, připojiv se ke Grigorijovi.
Grigorij mlčel. Jel v čele kolony a pozorně se rozhlížel na všechny strany. Od Donu až po Bazkovský stálo v délce tří verst tisíce bryček a arb, které tam povstalci zanechali. Po celém lese bylo plno rozházených věcí: rozbité truhly, židle, šatstvo, postroje, nádobí, šicí stroje, pytle s obilím, všechno, co z nesmírné selské lakoty popadli a při ústupu přivezli k Donu. Místy byla cesta po kolena zasypána zlatistou pšenicí. A mezi tím vším se válely nafouklé, rozkladem znetvořené a ohavně páchnoucí zdechliny volů a koní.
„Takhle dohospodařili!“ zvolal ohromený Grigorij, sňal čapku a se zatajeným dechem opatrně objížděl kopeček slehlého zrna, na němž ležela mrtvola starce v kozácké čapce a zakrváceném plášti.
„Dohlídal děda svůj majetek! Čert mu napískal zůstávat tady,“ řekl soucitně jeden kozák.
„Asi mu bylo líto opustit pšenici...“
„Hněte se! Klusem! Smrdí až hrůza! Hej! Hněte se...!” křičeli rozhorleně zezadu.
Setnina se dala do klusu. Hovor zmlkl. Lesem se rozléhal jen cvakot mnoha koňských kopyt a do taktu s ním cinkot kozáckého výstroje.
...Bojovalo se nedaleko statku Listnických. Suchým dolem stranou od Jahodného běžela početná skupina krasnoarmejců. Nad hlavami jim vybuchovaly šrapnely, do zad pálily kulomety a po kopci se valily řady Kalmyckého jízdního pluku a odřezávaly jim ústup.
Grigorij přijel se svými pluky, když už se boj chýlil ke konci. Dvě roty krasnoarmejců, které kryly ústup jednotek a trénu 14. divize, rozházených po Věšenském sedle, byly 3. kalmyckým plukem poraženy a úplně rozdrceny. Hned na kopci odevzdal Grigorij velení Jermakovovi a řekl:
„Vyřídili jste to tady bez nás. jdi a spoj se s ostatními, já si na chvilku zaběhnu do statku.“
„Co tam?“ podivil se Jermakov.
„Jak bych ti to řekl, pracoval jsem tam zamlada a nějak mě to táhne podívat se na známá místa...“
Zavolal Prochora a zabočili k Jahodnému. Když ujeli asi půl versty, spatřil, jak se nad čelní setninou vznesl a zavlál ve větru kus bílého plátna, jež některý kozák předvídavě vzal s sebou.
„Jako by se vzdávali!“ pomyslil si s neklidem a podvědomým smutkem Grigorij a díval se, jak pomalu, jakoby nerada, sjíždí kolona do Suchého dolu a jak proti ní, přímo přes mladé obilí, jede oddíl bělogvardějců sekretěvců.
Dech smutku a zkázy ovanul Grigorije, když přes povalená vrata vjel na dvůr statku, zarostlý lebedou. Jahodné bylo k nepoznání. Všude bylo vidět strašné stopy špatného hospodaření a zkázy. Kdysi pěkný dům zchátral a jako by se sesedl. Dávno už nenatřená střecha svítila žlutými skvrnami rzi, u zápraží se válely polámané okapové roury, šikmo visely okenice vytrhané ze závěsů, do rozbitých oken se dral hvízdavý vítr a z domu již vanul nahořklý plesnivý pach neobývaných místností.
Roh domu na východní straně a zápraží byly pobořeny výbuchem třípalcového granátu. Do rozbitého benátského okna na chodbě padl vrškem javor skácený granátem. Javor tak zůstal ležet, zaražen kmenem do hromady cihel, které se vyvalily ze základů. A po jeho uschlých větvích se již plazil a kudrnatěl rychle rostoucí divoký chmel, spletitě ovíjel zachovaná okna a vzpínal se k římse.
Čas a nepohoda udělaly své. Hospodářská stavení zchátrala a vypadala, jako by se jich po mnoho let nedotkly pečlivé lidské ruce. V konírně se zhroutila kamenná zeď podemletá jarními dešti, střechu kůlny na kočáry strhla bouře a na mrtvolně se bělajících krovech a trámech jen tu a tam trčely chomáče tlející slámy.
Na zápraží čeledníku leželi tři zdivočelí chrti. Když spatřili lidi, vyskočili a s tichým kňučením zmizeli v síni. Grigorij popojel k otevřenému oknu přístavku, nahnul se v sedle a hlasit…
