12
Po dobytí Lešna přehnala se 11. jízdní divize za stálých bojů přes Stanislavčik, Radziwillovo a Brody a 15. srpna se rozvinula u města Kamjonky Strumilové. Vzadu táhla armáda, na důležitých strategických bodech se soustřeďovaly pěší jednotky a na křižovatkách se kupily štáby a vozatajstvo. Fronta se vinula od Baltského moře jako houžev smrti. Ve štábech se pracovalo na plánech široké ofenzívy, generálové dřepěli nad mapami, kurýři lítali a rozváželi rozkazy a statisíce vojáků šlo na smrt...
Průzkumníci přinesli zprávu, že se k městu stahují silné jízdní oddíly nepřítele. V lesích podél cest docházelo k srážkám, kozácké hlídky se střetaly s nepřátelskými průzkumníky.
Grigorij Melechov po rozchodu s bratrem se celé dni marně pokoušel najít v duši pevný bod, zbavit se bolestných myšlenek a získat dřívější rovnováhu. S posledními posilami přišli k pluku záložníci třetí výzvy. Jeden z nich, kozák z Kazaňské stanice, jménem Alexej Urjupin, se dostal do Grigorijovy čety. Urjupin byl vysoký, trochu shrbený, s vysedlou dolní čelistí a šikmými kalmyckými kníry. Jeho veselé, nebojácné oči se věčně smály, a přestože nebyl ještě stár, svítila mu na hlavě lysina a jen po stranách oholené boulovité lebky vyrážely řídké rusé vlasy. Hned první den mu dali kozáci přezdívku „Chocholáč”.
Po bojích u Brodů pluk čtyřiadvacet hodin odpočíval. Grigorij bydlil s Chocholáčem v jednom stavení. Rozmlouvali.
„Jsi nějak pobledlý, Melechove.”
„Pobledlý?” zamračil se Grigorij.
„Takový mátožný, jako bys byl stonavý,” uvažoval Chocholáč.
Krmili koně na úvazišti a pokuřovali, opřeni o omšelý, vetchý plot. Ulicí po čtyřech v řadě jeli husaři, podél plotů se válely neodklizené mrtvoly (když vytlačovali Rakušany z města, došlo na předměstí k boji) a z rozvalin spálené synagógy se valil dusivý kouř. V tuto předvečerní, barvami hýřící dobu bylo jasně vidět spoušť a děsivou prázdnotu města.
„Nic mi není,” odplivl si Grigorij, ale na Chocholáče se nepodíval.
„Lžeš, přece to vidím.”
„Co vidíš?”
„Ztratils kuráž, usmrkanče? Bojíš se smrti?“
„Jsi hlupák,” řekl Grigorij pohrdavě a zamračen si prohlížel nehty.
„Řekni, zabils už člověka?” zeptal se zřetelně Chocholáč a díval se zkoumavě Grigorijovi do očí.
„Zabil. Co má být?”
„Dušička pláče?”
„Myslíš?” ušklíbl se Grigorij.
Chocholáč vytrhl z pochvy šavli.
„Chceš, useknu ti hlavu?“
„A co pak?”
„Zabiju tě a ani nevzdechnu — nevím, co je to lítost!” Chocholáčovy oči se smály, ale Grigorij podle hlasu a podle dravého chvění pochopil, že Chocholáč mluví vážně.
„Jsi divous a podivín,” řekl Grigorij a pozorně si prohlížel Chocholáčův obličej.
„Máš měkké srdce. Znáš baklanovský úder? Podívej se!”
Chocholáč si vybral v zahradě starou břízu, šel přímo k ní a nahrben odhadoval vzdálenost očima. Jeho dlouhé, žilnaté, v zápěstí nepoměrně široké ruce visely nehybně podle těla.
„Podívej se!”
Zvedl pomalu šavli a náhle strašlivou silou zasadil v dřepu šikmou ránu. Břízka přeseknutá na dva lokty od kořene padala k zemi, zachycovala se větévkami o holé rámy oken a škrábala zdi domu.
„Viděls? Nauč se tomu. Baklanov byl ataman, slyšel jsi o něm? Měl šavli, která měla žlábek vylitý rtutí a dala se a sotva zvednout, ale když ťala, byl kůň ve dví. Tak je to!”
Grigorij dlouho nemohl pochopit složitou techniku úderu.
„Máš sílu, ale sekáš jako pitomec. Podívej se, takhle to musíš dělat,” ukazoval Chocholáč a jeho šavle šikmým máchnutím s úžasnou silou zasáhla cíl.
„Člověka sekni směle. Je měkký jako těsto,” poučoval Chocholáč Grigorije oči se mu smály. „Nepřemýšlej o tom, co a jak. Jsi kozák a tvou povinností je sekat a neptat se. Zabít v boji nepřítele je svatá věc. Za každého zabitého smaže ti bůh jeden hřích zrovna tak jako za hada. Zvíře nesmíš zbytečně zabíjet, řekněme jalovici nebo něco takového, ale člověka nešetři. Člověk je nečistý… špinavý, smrdí na zemi, žije jako prašivka.”
Na Grigorijovy námitky se mračil a mlčel.
Grigorij s údivem zpozoroval, že všichni koně se Chocholáče bez příčiny bojí. Kd…
