Patnáctá kapitola
KONEC PŘEDSTAVENÍ
V pátek ráno zahájili detektivové v Korlsbíittelu ohlášenou sbírku pro Jackieho. Dienstag a Profesor si vzali na starost pláž a přístav, Gustav plovárnu, Emil ulice a Pony nádraží.
„Jak je to vzrušující,“ libovala si Pony, „když si člověk představí, že v této chvíli po celém pobřeží, kam oči dohlédnou, chodí děti s listinami a s tužkou a přijímají peníze pro Jackieho. Dejte mi honem tužku a sběrací listinu! Nemohu se na to nečinně dívat!“
Když se v poledne vrátili a usadili se na verandě, aby přepočítali peníze, přilítla Klotylda, celá bez sebe. „Jak má člověk uvařit?“ křičela. „Víte, kolikrát dnes u nás zvonili? Třiadvacetkrát! A pokaždé stály venku děti, ptaly se po vás a přinesly peníze!“
„Ale Šosatinko,“ chlácholil ji Profesor, „vždyť je to báječné!“
„Pro vás možná,“ namítala podrážděně. „Ale pro oběd ne! Napřed mi přeteklo mléko. Potom se mi rozvařila zelenina. A nakonec se připálila skopová. Jsem kuchařka, a ne nějaká bankovní filiálka!“
„Pro takový účel mi i připálená pečeně zachutná, slečno Duchamorná.“
Klotylda něco zabručela, vyndala z kapsy na zástěře hromadu mincí a vysypala je na stůl „Tady je máte! Tři marky a devadesát feniků. Na dvojité účetnictví mi nezbyl čas.“ Zdvihla nos a zavětřila. „To je hrůza! Už se tam zase něco pálí!“ A hnala se do kuchyně. (Že sama z vlastních peněz přidala padesát feniků, to schválně zamlčela. Byla to kuchařka vznešené povahy.)
Děti vyndávaly ze všech možných kapes peníze, sypaly je na stůl a třídily na hromádky: měď, nikl, stříbro; mince kladly na sebe. A potom je počítaly. Bylo to třiadvacet marek. Sečetly částky zapsané na sběracích listinách. Souhlasilo to. Malý Dienstag k nim s potutelným úsměvem přiložil dvacetimarku. „Od tatínka,“ řekl. „To posílá veliký Dienstag.“
Profesor se rozběhl do zahrady, vyslídil otce ve skleníku u rajských jablíček a vrátil se s deseti markami.
Potom vyštrachali každý své kapesné, vypáčili poklad ničky a nedali pokoj, dokud na stole neleželo celkem pětasedmdesát marek. Zářili nadšením.
Dienstag přinesl čistý kapesník a vsypal do něho peníze. Potom kapesník pevně zavázal.
„Chceš provádět kouzla?“ ptal se ho Emil. „Chceš počítat do tří a nechat těch pětasedmdesát marek zmizet?“
„Vezmu peníze k sobě,“ rozhodl Dienstag.
„Jak to?“ podivil se Profesor.
„Mohou přece zůstat tady!“ zvolala Pony.
„Jen maličkého nechte,“ řekl Gustav. „Máme s těmi penězi jistý záměr. Je to můj nápad.“
„Ó jé!“ ušklíbla se Pony. „Odkdy ty máš nápady? Nejsi náhodou nemocen?“
„Já ne,“ odsekl Gustav a vysoukal si rukávy. „Ale jen pojď blíž! A zítra ráno tě navštívíme v nemocnici.“ Přistoupil až k ní. Utekla do kuchyně ke Klotyldě.
„Bábovka jedna!“ soptil Gustav. „Člověk má jednou dobrý nápad a potom přijde taková žába a bude si z něho dělat dobrý den!“
„Co se škádlí, rádo se má,“ podotkl Dienstag. Hned nato popadl uzlík s penězi a sypal domů.
K obědu se objevil Jackie. Ačkoli byla Klotylda tak nešťastná, pečeně všem báječně chutnala. Nábožně ji jedli. Babička se zmínila o sbírce a ptala se Jackieho, co o tom soudí.
„Mám velikou radost, paní babičko,“ prohlásil Jackie. „Hlavně proto, že je to od kluků tak milé. Ale i jinak. Peníze může člověk vždycky potřebovat. Kapitán je téhož mínění. – Podívejte se, dnes dopoledne jsem tři hodiny sbíral tenisové míčky. To je také jistý druh sbírání peněz. Se spropitným to dělalo jednu marku osmdesát feniků. Odpoledne budu pracovat ještě dvě hodiny. To bude zase marka. Když si dáte práci a vypočítáte si, kolik to dělá za měsíc, poznáte, že bych si mohl zaplatit zařízený pokoj s celou denní penzí. Možná že i pokoj s balkónem.“
Všichni se dali do smíchu.
„No a nemám pravdu?“ řekl. v Včera, jak jsem se jednu chvíli na tenisovém hřišti obracel, udělal jsem několik salt. Hráči z toho byli tak paf, že mi jeden z leknutí daroval starou tenisovou raketu. Jestli se mi tenhle sport zalíbí, mohu být později jednou trenérem. Najmu si několik kurtů, budu dávat hodiny a jednoho dne dobudu ně…
