28. kapitola
„Za čtyři dny bude měsíc v úplňku a na stěně je čtvercová kaňka měsíčního světla a civí na mě jako ohromné, slepé, mléčné oko, oko stěny. Vtip. Po čertech pitomé přirovnání. Spisovatelé. Každá věc musí být jako nějaká jiná věc. Má hlava je napěněná jako šlehačka, ale ne tak sladká. Další přirovnání. Zvracel bych při pouhém pomyšlení na to svinské řemeslo. Vůbec bych zvracel. Podle všeho budu. Nestrkej mě. Dopřej mi čas. Červi v mém solaru se kroutí a kroutí a kroutí. V posteli bych na tom byl líp, ale pod postelí je temné zvíře a temné zvíře by se kroutilo a šustilo a hrbilo a strkalo zespodu do matrace a já bych vydal skřek, neslyšitelný nikým jiným než mnou. Skřek ze snu, z příšerného snu. Ničeho není třeba se bát a já se nebojím, protože ničeho není třeba se bát, ale přesto jsem jednou takhle ležel v posteli a temné zvíře mi to dělalo, strkalo zespodu do matrace mé postele a já jsem měl orgasmus. To se mi zhnusilo víc než cokoli, co jsem kdy odporného spáchal.
Jsem špinavý. Zarostlý. Třesou se mi ruce. Potím se. Sám sobě smrdím. Košili mám v podpaží mokrou a taky na prsou a na zádech. Rukávy mám mokré v ohbí loktů. Sklenice na stole je prázdná. Jednou rukou bych si už nalít nedokázal. Mohl bych si loknout z láhve, snad by mě to vzpružilo. Chuť chlastu je hnusná. A stejně mi to není nic platné. Nakonec ani spát nebudu moci a celý svět bude sténat v hrůze trýzněných nervů. Dobré pití, řekni, Wade, dobré, co? Ještě.
První dva tři dny je to dobré, pak se to obrátí. V pravý opak. Trpíte a nalejete si a na chvilku se vám uleví, ale cena stoupá a stoupá a vy za ni dostáváte míň a míň a vždycky dojdete k bodu, kdy nedostanete nic, jen blít se vám chce. Pak zavoláte Verringera. Prosím, Verringere, tady mě máte. Jenže žádný Verringer už neexistuje. Odjel na Kubu, je mrtev. Vášeň ho zahubila. Chudák starý Verringer — pěkný osud mu připravila ta jeho teploušská vášeň! Vzchop se, Wade, vstaň a rozjeď se někam! Někam, kde jsme nikdy nebyli a kam se už víckrát nevrátíme, až tam budeme. Dává tahle věta smysl? Prosím, nechci za ni honorář. A tady krátkou pauzu pro dlouhou reklamní vložku.
Tak tedy, dokázal jsem to. Vstal jsem. Jsem to ale chlap! Přešel jsem ke gauči a tady vedle gauče klečím, ruce mám na něm složené a v rukou mám obličej a pláču. Pak jsem se modlil a opovrhoval sebou za to, že se modlím. Pokročilý notorik sebou opovrhuje. K čemu se to sakra modlíš, blázne? Když se modlí zdravý, je to víra. Chorý se modlí a má jen strach. Kašlu na modlitbu. Tohle je svět, který jsi stvořil, a stvořil jsi ho úplně sám, a pomoc zvenčí, které se ti dostalo — no co, tu sis taky stvořil. Přestaň se modlit, ty třasavko. Postav se na nohy a dej si doušek. Na všechno ostatní je už teď pozdě.
Prosím — dal jsem si. Oběma rukama. A do sklenice jsem si to nalil. Skoro ani kapku jsem nevybryndal. A teď schválně, jestli ji udržím, aniž bych se pozvracel. Radši přidat krapet vody. Teď zvolna zvedat. Pozor, ne moc najednou. Hřeje. Pálí. Kdybych se přestal potit. Sklenice je prázdná. Už je zas na stole.
Měsíc září mlhavě, a přesto jsem tu sklenici položil na stůl, opatrně, opatrně jako kytici růží v útlé, vysoké váze. Růže sklánějí s hlavy. Třeba jsem růže. Ach, bratře, nabral jsem si rosy. A teď nahoru. Dal bych si jednu malou, neředěnou na cestu. Ne? Co řekneš platí. Nalej si nahoře, až tam budeš. Až tam budu, mám se na co těšit. Jestli tam nahoru dojdu, zasloužím si odměnu. Projev úcty od sebe sobě. Takovou krásnou sebelásku si pěstuju. A co je na ní milé — nemá soky.
Dvojí prostor. Byl jsem nahoře a jsem zas dole. Nahoře se mi to nelíbilo. Ve výškách mi buší srdce. Ale pořád ještě tluču do téhle písmenkové klávesnice. Jaký kouzelník je podvědomí. Kdyby jen pracovalo v pravidelnou dobu. Taky nahoře svítil měsíc. Patrně stejný měsíc. Měsíc se nemění. Přichází a odchází jako mlékař a měsíční mléko je stále stejné. Mléčný měsíc je stále — zadrž, bratře. Nějak se ti to plete. Teď není čas zabývat se kurikulem měsíce. Máš dost staro…
