Roztomilý králíček
Dneska byla ve škole skvělá zábava! Jelikož jsme byli skoro celý týden opravdu hodní, přinesla paní učitelka plastelínu, dala každému kousek a naučila nás, jak se z toho udělá malý králíček s velkýma ušima.
Můj králíček byl nejhezčí ze všech, řekla to sama paní učitelka. To se nelíbilo Celestýnovi, prohlásil, že je to nespravedlivé, že jeho králíček je stejně hezký jako můj, že jsem ho od něj okopíroval, což samozřejmě nebyla pravda. S Celestýnem je to tak, že vzhledem k tomu, že je nejlepší ze třídy a mazánek paní učitelky, nemá rád, když někoho pochválí místo něho. A zatímco Celestýn brečel, paní učitelka trestala kluky, co místo aby modelovali králíčka, se spolu prali a házeli po sobě plastelínou. Vendelín se nepral, ale králíčka taky nechtěl modelovat; vzal si totiž trošku plastelíny, olízl ji, ale nechutnala mu, a paní učitelka řekla, že to je naposledy, co se nám pokoušela udělat radost. Bylo to bezva vyučování.
Nadšeně jsem se vrátil domů s králíčkem v ruce, aby se mi v aktovce nezplacatěl. Vběhl jsem do kuchyně a volal jsem:
„Podívej, mami!“
Maminka vykřikla a zprudka se otočila.
„Mikuláši,“ řekla mi, „kolikrát jsem ti říkala, abys pokaždé nevrazil do kuchyně jako splašený!“
Tak jsem jí ukázal svého králíčka.
„No dobrá. Jdi si umýt ruce,“ řekla maminka. „Svačina je hotová.“
„Ale podívej se na mého králíčka, maminko,“ prosil jsem. „Paní učitelka říkala, že je nejhezčí z celé třídy.“
„Moc hezký, moc hezký,“ řekla maminka. „Ale teď jdi do koupelny.“
Ale já jsem dobře viděl, že se na mého králíčka ani nepodívala. Když říká: „Moc hezký, moc hezký,“ tímhle tónem, znamená to, že se pořádně nedívala.
„Nepodívala ses na něj, na mého králíčka,“ vyčetl jsem jí.
„Mikuláši,“ zvedla maminka hlas. „Něco jsem ti řekla! Jsem už takhle dost nervózní a ty jsi ještě tak nesnesitelný! Nesnáším, když jsi takhle nesnesitelný!“
Tak to bylo na mě trochu moc. Já vyrobím rozkošného králíčka, paní učitelka uzná, že je nejhezčí z celé třídy, dokonce i ten mazánek Celestýn mi závidí, a doma mi ještě vynadají!
To je nějaká spravedlnost, no uznejte, vážně! Kopl jsem do stoličky, vyběhl jsem z kuchyně a utíkal jsem do svého pokoje, abych trucoval, natáhl jsem se na postel, ale ještě předtím jsem položil králíčka na psací stůl, aby se nepoškodil.
Vtom vešla do pokoje maminka.
„Tak ty s tím nepřestaneš, Mikuláši? Co jsou to za způsoby?“ řekla mi. „Pojď dolů na svačinu, jestli nechceš, abych o tom pověděla tatínkovi.“
„Ty ses nepodívala na mého králíčka,“ zahučel jsem.
„Dobrá, dobrá, dobrá,“ řekla maminka. „Už ho vidím, tvého králíčka. Je moc hezký, ten tvůj králíček. Jsi spokojený? Tak a teď buď hodný, nebo se budu zlobit.“
„Můj králíček se ti nelíbí?“ zeptal jsem se a dal jsem se do breku, protože mi došlo, že nemá cenu dřít se ve škole a dobře se učit, když se jim nelíbí vaši králíčci. A najednou se dole ozval tatínkův hlas.
„Kde jste všichni?“ volal tatínek. „Už jsem doma!“
A pak tatínek přišel do mého pokoje.
„Tak co?“ zeptal se. „Co se tu děje? Až na zahradu je slyšet křik.“
„Děje se to,“ řekla maminka, „že od té chvíle, co Mikuláš přišel ze školy, je nesnesitelný. To se děje!“
„Já nejsem nesnesitelný,“ řekl jsem.
„Klid, prosím vás,“ řekl tatínek.
„Výborně,“ vykřikla maminka. „Výborně! Jen mu dej za pravdu. Později budeš první, kdo se bude divit, že špatně skončil.“
„Já že mu dávám za pravdu?“ řekl tatínek. „Já nedávám nikomu za pravdu! Přijdu jednou výjimečně brzy a doma se odehrává tragédie. Já jsem se tak radoval, že se po namáhavém dni vracím domů tak brzy, a tohle je výsledek!“
„A co já?“ zeptala se maminka. „Ty myslíš, že můj den nebyl namáhavý? Ty chodíš ven, setkáváš se s lidmi. Zato já jsem tady jako otrok, pracuju, aby se v tom domě dalo žít, a navíc musím snášet špatné nálady těchto dvou pánů.“
„Já že mám špatnou náladu?“ vykřikl tatínek, bouchl pěstí do mého psacího stolu a já se lekl, protože málem zasáhl mého králická, z toho mohla být placka.
„Samozřejmě že máš špatnou nál…
