11
Steven si naposledy upravil respirátor a přesvědčil se, že nemá škvíry mezi rukávy a rukavicemi. Uklidnil se, že všechno je dobře zabezpečené, a pak následoval Caroline a Kate přes utěsněnou vstupní branku do chrámové lodi. Přesvědčil se, že sestra, která to tam přirovnávala k vidině pekla, nebyla daleko od pravdy. Přes veškeré úsilí ošetřovatelského personálu bylo kolem pořád spousta krve. Musel si stále připomínat, že je v Británii v jedenadvacátém století, a ne v krvavých pozůstatcích nějaké středověké bitvy, jejíž raněné oběti byly shromážděny v kostele na poslední zaopatření.
Kate mu ukázala, kde jsou zásoby tamponů a fyziologického roztoku a také odpadní nádoby. Některé z nich už byly plné nebo přeplněné. Pak ho zavedla k první skupině čtyř lůžek v řadě, která se táhla po celé délce kostela. Leželi na nich dva mladí muži, jeden muž ve středních letech s prokvetlým vousem a jeden sedmdesátník, všichni ve vážném stavu. Žádný z nich nebyl plně při vědomí, ale jeden byl neklidný a škubal hlavou ze strany na stranu, jako by chtěl setřást nějaký hrůzný sen. Kate Stevenovi naznačila, aby začal se starým pánem, a on to udělal.
Postupně se propracovával řadou pacientů a snažil se, jak mohl, aby jim bylo aspoň trochu snesitelně, ale zároveň se sám váhavě vydával po cestě sebepoznání. Výkřiky nemocných, do jisté míry tlumené jeho helmou a vizorem, byly přece jenom zřetelně slyšitelné a odrážely se od stropní klenby a starých kamenných zdí. Soutěžily se zvukem jeho vlastního pracného dýchání a výsledkem uvnitř plastové bubliny byla pekelná směs zvuků.
Uvědomil si, jakou je pro něj úlevou, že většina pacientů je v kómatu nebo v částečném bezvědomí, protože se obával, že uklidňování a slova útěchy by byla nad jeho síly. Ano, pociťoval lítost a soucit, ale zároveň také odpor. To bylo pro něj zarážející odhalení, protože právě odpor, který mu svíral útroby, hrozil, že ho přemůže. Nejradši by se vyzvracel a utíkal pryč. Do těchto pocitů se mísila i provinilost. Nikdy se nepovažoval za nějakou Matku Terezu, ale tohle… tohle bylo něco jiného. Pokusil se přepnout na autopilota a zjistil, že to je jediná možnost, jak vydržet tuhle šichtu až do konce. Uklízel dá] krev a zvratky, měnil dál pomočené a pokálené ložní prádlo a zakázal si příliš na to myslet. Ta práce se musí udělat, tak ji udělá a hotovo.
Tu a tam vrhl pohled na Kate a ostatní sestry a zjistil, že ony projevují daleko víc ohleduplnosti a soucitu. Caroline, která na tento druh práce nebyla navyklá, vypadala, že provádí dokonale profesionální úkony. On sám byl zřejmě stejně ohleduplný, ale to, co se děje v jeho hlavě, ho znepokojovalo. Měl ošklivé podezření, že ty sestry si prostě takové myšlenky, jaké má on, nepřipouštějí. On postupoval jako robot naprogramovaný na přebírání vajec, která nesmí nakřápnout. Zatímco ony k nemocným zřejmě přistupovaly s opravdovým soucitem.
Steven pracoval pět hodin pouze s jedinou dvacetiminutovou přestávkou, dokud se nedostavila noční směna. Oddělení opouštěl jako poslední, protože byl jediný muž ve směně a nebyly tam oddělené sprchy. Když na něj konečně došla řada, strávil v plastové sprchové kabině dlouhý čas. Opíral se o pevný panel a se skloněnou hlavou vychutnával čistou, teplou vodu, která mu proudil po kůži. Snažil se přitom vyrovnat se se vším, co viděl a co cítil.
„Činil jste se dobře,“ pochválila ho Kate, když se konečně vynořil na čisté straně bariéry. „Ty taky, Caroline, ale ty už jsi ostřílený kozák.“
„Díky,“ řekla Caroline. Byla na ní patrná únava, protože toho dne pracovala celých deset hodin.
„No, já jdu domů, už se těším na setkání se starými kamarády Ginem a Tonikem,“ usmála se Kate, vklouzla do kabátu a shledala si své věci. „Co zítra, Caroline?“
„Budu tady.“
„Těší mě, že jsem vás poznala, Stevene. A díky za pomoc.“
„Nebylo jí tak moc,“ řekl Steven. „Taky jsem vás rád poznal.“ Potřásli si rukama a Kate odešla, aniž by se ohlédla.
„Je to fajn ženská,“ poznamenala Caroline.
Steven přikývl.
Venku dorazila…
