Šestnáctá kapitola
„Nenáviděl jsem ho a jsem rád, že je mrtvý,“ řekl Alan Scott.
Zřejmě se už zbavil ostýchavosti a zděšení, s nimiž přijal Carellu předešlý den. Stáli spolu v loveckém pokoji, který byl v přízemí staré vily a byl ověšen hlavami a parohy. Jedna zvlášť zlomyslně vyhlížející tygří hlava visela na stěně za Alanem.
Alanův obličej, včera tak bledý, měl sveřepý výraz a v ničem si nezadal s výrazem tygra.
„To je smělé přiznání, pane Scotte,“ řekl Carella.
„Myslíte? Byl to zlý a lakomý darebák. Ty jeho slavné Scottovy závody zničily víc lidí, než se dá spočítat na prstech obou rukou. Měl jsem ho snad milovat? Vyrůstal jste někdy v rodině finančního magnáta?“
„To ne,“ řekl Carella, „já jsem vyrůstal v rodině italskýho vystěhovalce, který byl pekař.“
„O nic jste nepřišel, to mi věřte. Ten starý darebák sice neměl absolutní moc, ale měl ji natolik velikou, že ho úplně zkazila. Podle mého názoru to byl ohromný měkký vřed, z kterého kapala korupce. Můj otec! Drahý tatíček! Zatracený lotr a darebák!“
„Včera bych byl řekl, že vás jeho smrt rozrušila.“
„Jen to, že zemřel, smrt je vždycky úděsná. Ale rád jsem ho neměl, to mi věřte.“
„Nenáviděl jste ho tolik, že byste ho dokázal zabít, pane Scotte?“
„Ano, tolik, že bych ho byl mohl zabít. Ale nezabil jsem ho. Byl bych to asi dřív nebo později stejně udělal. Ale tohle není moje dílo. A proto jsem ochoten mluvit s vámi otevřeně. Nebudu blázen a nezapletu se do něčeho, s čím nemám nic společného. Máte přece podezření, že jde o vraždu, ne? Proto tu ještě pořád jste, ne?“
„Abych…“
„Podívejte se, pane Carello, nevěšme jeden druhému bulíky na nos! Vy přece víte, že toho starého lotra někdo zabil.“
„Jistě to nevím,“ řekl Carella. „Byl nalezen v zamčeném pokoji, pane Scotte. Mám-li říct pravdu, vypadá to docela jako sebevražda.“
„Jistě. Ale my přece víme, že to není. V téhle zkažené rodině je spousta mazaných lidí, kteří dokážou věci, že by kouzelník Houdini zelenal závistí. Nedejte se mýlit tím zamčeným pokojem. Jestliže někdo stál o to, aby byl otec mrtev, tak si dovedl najít způsob, jak to provést. A aby to vypadalo jako sebevražda.“
„Kdo, například?“
„Například já,“ řekl Alan. „Kdybych se byl jednou rozhodl, že ho zabiju, byl bych to nějak narafičil, jen se nebojte. Někdo mě prostě předběhl, to je všechno.“
„Kdo?“ řekl Carella.
„Chcete vědět, koho máte podezírat? Kohokoli z naší rodiny.“
„Marka?“
„Ovšem. Proč ne Marka? Ten starý darebák ho celý život tyranizoval. Mark se mu nepostavil na odpor ani slovem od svých čtrnácti let. Ale zatímco se navenek usmíval, hromadila se v něm nenávist. A pak ta poslední facka, když ho poslal do New Jersey, do té díry, kde měl nastoupit za závratný plat 15 000 dolarů ročně, až se vyučí od píky! Majitelův syn! Prosím vás, ten mizera lotr platil víc svým škrabákům!“
„Přeháníte,“ řekl Carella.
„Prosím, přeháním. Ale myslím, že Markovi vůbec nevonělo to co s ním otec prováděl. Nevonělo mu to ani trošku. A David měl k vraždě drahého tatíčka zase své důvody.“
„Například?“
„Například půvabnou Christinu.“
„Co to říkáte, pane Scotte?“
„To říkám.“
„Chcete říct…“
„Ovšem. Podívejte se, pane Carello. Christina se odsud nemohla hnout, protože jí otec vyhrožoval, že David zůstane bez groše, jestli se odstěhujou. Jako z románu, vidte? Nepěkné, ale bylo to tak.“
„Velice nepěkné. A Christina?“
„Jen to zkuste s ní promluvit. Hotový ledovec. Možná že se jí to všechno docela zamlouvalo, kdoví? V každém případě věděla, jak si udržet dobré bydlo. A že bylo víc než dobré, tomu můžete věřit.“
„A co když jste se všichni domluvili a udělali to společně, pane Scotte? Bylo by to možné?“
„Tahle rodina by se nedomluvila ani na partii bridže,“ řekl Alan. „Je to zázrak, že se nám podařilo společně vypáčit dveře. Slovo „sjednocení“ znáte? Heslem naší rodiny je „apartheid“. Snad se to teď změní, když je otec mrtev, ale pochybuju.“
„Tak vy si tedy myslíte, že vašeho otce zabil někdo z těch, kdo bydlí v domě – jeden z vašich bratří nebo Christin…
