3
„Už jsme si říkali, kdy se asi objevíte,“ řekl Parker.
„No jo, no jo,“ řekl Monoghan.
„No jo,“ řekl Monroe.
„Tohle si zřejmě zaslouží, aby se vaše oddělení uráčilo obtěžovat, není-liž pravda?“ řekl Parker. „Sprejovej seriál.“
„Dyť jo,“ řekl Monoghan.
„Proto máme tu čest octnout se ve vaší společnosti, není-liž pravda?“ řekl Parker a mrkl na Klinga.
„Nech si ty kecy,“ řekl Monroe.
Monroe a jeho kolega byli oblečeni nachlup stejně a Parkerovy duchaplné poznámky taky odbyli společným mávnutím. Jak slibovala meteorologická předpověď, dalo se před několika hodinami do deště, a teď v sedm ráno stáli všichni čtyři muži – nebo se pokoušeli stát – pod převislou střechou, pod kterou by se byli vešli dva, ale nesměli by být tak objemní jako ti dva poldové z oddělení vražd. Monoghan a Monroe měli na sobě černé přepásané trenčkoty podle nepsaného pravidla, které si sami stanovili, totiž že se budou oblékat do černého, neboť tuto barvu, která není barvou, pokládali za módní. Je třeba přiznat, že někdy skutečně vypadali jako ze škatulky, i když zase ne tak moc, jak se sami domnívali, a určitě ne dneska, když tu stáli pod mokrou střechou v provlhlých a pomačkaných svrchnících. Ve skutečnosti vypadali jako párek obtloustlých tučňáků, který v mizerném počasí vyplaval někde na břeh. Oba se snažili vytlačit Parkera a Klinga z toho nedostatečného krytu ven na chodník, kde ležel mrtvý muž celý zmazaný od krve a od barvy.
Déšť byl neúprosný.
Smýval krev, ale ne barvu.
Mrtvý muž měl postříkaný obličej, ruce a přednici trička a saka z hrubě tkané látky dvěma barvami s kovovým leskem, zlatou a stříbrnou, takže vypadal jako robot, jehož dráty jsou odpojeny. Ležel tu zplihlý a pozlacený na chodníku před zdí pomalovanou grafitty.
„Ty džíny má šitý na míru,“ řekl Monoghan.
Sám se necítil dokonale oblečený a tak elegantní, jak by byl rád vypadal. Nechtěl si totiž zamokřit buřinku a nechal ji doma ve skříni. S buřinkou na hlavě si Monoghan připadal velice britsky. Když byli on a Monroe venku ve svých buřinkách, oslovovali se navzájem inspektore. „Co vy na to, inspektore Monroe?“
„Šlo by to, inspektore Monoghane.“ Atakdále. Ve skutečnosti nebyli inspektoři, pouze detektivové 1. třídy, což je něco jiného než prvotřídní detektivové. Z policistů by nikdo – nikdo, kdo má všech pět pohromadě – nenazval ani jednoho prvotřídním detektivem. Jejich úlohou bylo v nejlepším případě pouze dohlížet, v nejhorším plést se do věci.
Monoghan a Monroe se často objevovali u případů vraždy, i když nikdy žádnou aktivně nevyšetřovali, to bylo povinností detektivů z příslušného revíru, který se o vraždě dověděl první.
Oddělení vražd se během času poslala zpráva a oni se přišli několikrát podívat, jak pokračuje vyšetřování, ale většinou se nepletli do cesty, pokud netrvalo věčnost, než se detektivové vytasili se stopou v případu, jehož byly plné noviny a televize.
Vražda prvního autora nástěnných čmáranic vzbudila pozornost televizních redaktorů, byl to takový romantický zločin, jen si vemte všechna ta červená písmena nastříkaná na zdi za tím klukem Herrerou! Mimoto město nesnášelo autory čmáranic a tiše tleskalo vrahovi v naději, že oddělá všechny tyhle vandaly. Proto se Monoghan a Monroe rozhodli, že se tu ráno zastaví, podívají se, jak vyšetřování pokračuje teď, když už mají druhou oběť, nota bene pomalovanou zlatem a stříbrem a krvácející ze tří ran do čela.
„Jak starej si myslíš, že je?“ zeptal se Monroe.
„Pětatřicet, čtyřicet,“ odpověděl Monoghan.
„Já myslel, že tyhle umělci nebejvaj tak starý,“ řekl Monroe.
„Každýho věku,“ řekl Parker. „Tomu minulýmu bylo teprv osmnáct.“
„Tendle vypadá vo moc starší,“ řekl Monroe.
„Víš, jak starej je Paul McCartney?“ zeptal se Monoghan.
„Co to má společnýho s těmahle čmáralama?“ zeptal se Monroe.
„Povídám, že grafiťáci začali asi ve stejnou dobu, jako se objevili Beatles. Takže některý veteráni můžou bejt stejně starý jako Paul McCartney.“
„Kolik je McCartneymu? Čtyřicet nebo tak?“
„Musí mu bejt pětačtyřic…
