10
Druhého dubna ve dvě hodiny ráno bylo místo, kde se měl konat koncert, opuštěné, až na jediného člena bezpečnostní ochrany. Lidé, kteří pracovali v přívěsu, vypnuli světla a zamkli za sebou asi před dvaceti minutami. Pak nastoupili do dvou soukromých aut zaparkovaných venku a odjeli po přístupové silnici z Pastviště kolem velkého rybníku, kterému se říkalo Labuť, Cartera napadlo, proč asi. Hlídka – velký tlustý chlap v modré uniformě s žlutými lampasy na kalhotách – zamávala oběma autům a pak nasedla do vlastního černobílého vozu se zlatým štítkem agentury na boční stěně. Carter si představoval, že zavolá do agentury, oznámí, že všichni právě odjeli, jsou dvě hodiny ráno a všechno je v pořádku. Pak si snad trochu zdřímne, jak Carter doufal.
Pastviště byl rozlehlý, čerstvě posekaný palouk o rozloze asi čtyř hektarů, na který se tento víkend nahrne bůhsuď kolik lidí.
Pódium ještě nebylo postaveno, nebylo tam nic, jen prázdný trávník, na kterém dřepěl pod hvězdami přívěs jako kůl v plotě, a pak vůz hlídky, zaparkovaný napříč před ústím přístupové cesty odbočující ze silnice. Protože venku nebylo co ukrást, jen v přívěsu, byl vůz hlídky zaparkován předkem k němu. Ale podle Cartera hlídka věděla, že v přívěsu není nic obzvláště cenného, tohle nebylo jako sedět před pevností Fort Knox a čekat, až se někdo pokusí ukrást americký zlatý poklad. Tady prostě čučel uprostřed noci jeden jedinký bezpečnostní agent a ani ve snu ho nenapadlo, že by se někdo pokusil vloupat do přívěsu. Jenže agent byl ozbrojený a Carter nechtěl, aby si ho někdo všiml, jak se šťourá v patentním zámku na dveřích přívěsu; zaparkovali ho tak, že stál zadkem k jezírku a z místa, kde agent seděl za volantem, byly dveře jasně vidět.
Carterovy instrukce zněly: dostat se dovnitř a zase ven, aniž si ho někdo všimne. Ukrást jeden – jenom jeden – laminát opravňující k přístupu do celého areálu. Nikdo nesmí zjistit, že něco chybí. Prostě sebereš jeden laminát a vypadneš. Budou tam lamináty pro přístup do různých částí parku a pro různé účinkující skupiny, ale Florry mu řekl, že musí najít ten, na němž stojí UNIVERZÁLNÍ PŘÍSTUP, ten potřebuje. Když je Sanson představil, řekl, že Florry se v tom vyzná, pracoval jako zvukař ve Woodstocku. Carter nechápal, co má Grover Park společného s tím, co je čeká v sobotu, ale Sanson řekl nezatěžuj se tím, prostě seber laminát, bez laminátu si v sobotu ani neškrtneme.
Uniformy byly až doposud to nejsnadnější.
Třeba se dá vejít do kšeftu a vzít si je rovnou z ramínek, řekl tenkrát Sansonoví, a ukázalo se, že měl pravdu. Samozřejmě, že ne do jakýhokoli kšeftu. Zavolal Hygienickou a čisticí stanici a řekl, že má v kuželkářským mužstvu popeláře, že zrovna vyhráli na jedněch závodech…
„Já jsem kapitán,“ řekl.
„A?“
… a že by jim chtěl koupit za odměnu nějaký uniformy.
„Jaký uniformy byste si přál?“ zeptal se muž na druhém konci telefonu. Znatelný calmspointský přízvuk. Carter si představil požární hydrant s doutníkem v hubě.
„Vždyť víte,“ řekl, „ty uniformy, co nosí na kuka vozech.“
„Myslíte ty zelený?“ řekl ten chlap.
„Jo,“ řekl Carter. „Jak je nosej na voze.“
„Ty bysme tu měli,“ řekl chlap. „Košile s dlouhejma rukávama, kalhoty, kabáty a čepice, všecko, co potřebujete, trika. Dokonce i nátělníky, ty byste si měl vzít. Hodily by se jim, když hrajou.“
„Kde vás najdu?“ zeptal se Carter.
„Kancelář pro veřejný záležitosti. Je tu něco jako krámek.
Místnost č. 831. Přijďte a dáme vám, co potřebujete. Gold Street 335. Víte, kde je Gold Street? Dole, co bejvalo starý tržiště.
Místnost č. 831. Jen přijďte, rádi vás obsloužíme. Košile stojí 11 dolarů, ty s dlouhejma rukávama, kalhoty jsou po patnácti.
Kdybyste chtěl ty nátělníky…“
„Máte taky frčky?“
„Frčky?“
„Ty odznaky, co nosí na rukávech?“
„Ne, ty nemám. Ty můžou dostat, od svejch šéfů.“
„Vy byste je pro mě nesehnal? Že bych je dal přišít, jako překvapení, víte?“
„Kouknu se, jestli by to nešlo zařídit. Kolik byste jich potřeboval?“
„Jenom čtyry.“
„Kdy přijdete?“…
