3
Adresa na hnědé obálce byla napsána na stroji a zněla: Detektiv Steven Louis Carella, 87. pátrací oddělení, Grover Avenue 41. Zpáteční adresa na obálce chyběla. Podle razítka byla podána na poště v Isole včera. V obálce byl obrázek pečlivě vložený mezi dva kousky šedé lepenky.
„To je přece J. Edgar Hoover, ne?“ zeptal se Meyer.
„Jasně,“ řekl Carella.
„Proč ti někdo posílá jeho fotografi ?“
„Kdyby jen fotografi ,“ řekl Carella. „Tohle je reprodukce. Prostě fotostat.“
„Federální vláda nejspíš omezuje výdaje,“ řekl Meyer. „Taky holt musej šetřit, to víš.“
„Nejspíš,“ řekl Carella.
„Co ty si o tom myslíš?“ zeptal se Meyer vážně.
„Že je to od toho našeho přítele.“
„To já taky.“
„Dělá na nás bububu. Pro začátek.“
„Proč ale poslal toho Hoovera?“
„A proč ne?“
Meyer se poškrábal na pleši. „Co se nám tím pokouší říct, Steve?“
„Nemám páru. Fakt ne,“ řekl Carella.
„Tak uvažuj, přemejšlej.“
„No,“ řekl Carella, „včera mi sdělil, že posledního dubna hodlá ukrást půl miliónu dolarů. A teď, další den dopoledne,“ řekl a hodil okem po hodinách na zdi, „přesně v devět hodin dvaadvacet minut dostaneme fotostat J. Edgara Hoovera. Buď se nám tím pokouší něco říct, nebo se nám tím nepokouší říct nic, nebo se nám pokouší říct něco, co nic neznamená.“
„Úvaha přímo geniální,“ řekl Meyer. „Nenapadlo tě někdy, že by ses ohromně uplatnil třeba u policie?“
„Tahle dedukce v zásadě vychází z toho, jak jeho modus operandi vypadal dřív. Vzpomeň si na tu první polízačku, co jsme s ním měli – kdy to hrome vlastně bylo?“
„To už je víc jak deset let.“
„Máš pravdu. Tehdy se nás pokoušel přesvědčit, že vyloupí jednu banku, zatímco de facto měl pro ten účel vyhlídnutou jinou. Mimochodem, neměl to tenkrát taky naplánovaný na posledního dubna?“
„To měl.“
„A moc nechybělo, aby mu to bylo tenkrát vyšlo.“
„Moc ne.“
„Dává nám na srozuměnou, co má v plánu, ale ve skutečnosti nám to na srozuměnou nedává. Jinak by to pro něho nebyla žádná legrace. Jen si vzpomeň, co si na nás vymyslel podruhé. Předem nám oznámil všechny ty vraždy, které si naplánoval, odkrágloval dva významné funkcionáře městské správy, jednoho po druhém, a vyhrožoval, že oddělá i starostu. A to všechno jedině proto, že chtěl vydírat peníze z jiných lidí, a ty vraždy na vysoké úrovni měly sloužit jen jako varování. To je všechno jen zavádění na falešnou stopu, Meyere. A proto taky říkám, že tenhle obrázek může znamenat všechno, nebo taky nemusí znamenat nic.“
Meyer se na fotostat znova podíval. „Hoover,“ řekl bezradně.
Zámečník se jmenoval Stanislaw Janik.
Dílnu měl v kutlochu sedm krát devět, vklíněném mezi zastavárnu a chemickou čistírnu na Culver Avenue.
Celou zeď za pultem pokrývala deska s háčky, na nichž visely nevypilované klíče. Každý neopracovaný klíč měl své registrační číslo, které souhlasilo se stejným číslem v katalogu od výrobce. Pokud šlo o automobilové klíčky, byly skeletové klíče navíc ještě označeny podle značky vozu a roku výroby. V dílně bylo šest velkých koček a celá byla prosmrádlá kočičími hovínky.
Janik sám připomínal šilhavého siamáka, modré oči měl za bifokálními brýlemi zvětšené a s výjimkou chomáčku černých vlasů za každým uchem byl kompletně holohlavý. Bylo mu něco málo přes padesát a seděl na stoličce za pultem, přes bílou košili s rozhalenkou měl oblečený hnědý svetr a právě vyráběl nějaký klíč, když Kling do dílny vešel. Zvonek nade dveřmi cinkl a kočka, která odpočívala hned za dveřmi, podrážděně zamručela a uskočila přes půl místnosti.
„Pan Janik?“ zeptal se Kling.
Janik vzhlédl od klíče a vypnul duplikační stroj. Zuby měl zažloutlé od nikotinu a v popelníku u stroje ležela lulka, jakou kouříval Sherlock Holmes. Pult byl pokrytý mosaznými pilinami. Odmetl je hřbetem dlaně a zeptal se: „Prosím, co byste rád?“ Mluvil se slabým cizím přízvukem, ale Kling nebyl s to odhadnout, z které země pochází. Sáhl do kapsy, otevřel náprsní tašku, do jejíž kožené chlopně měl připíchnutý policejní odznak v celuloidovém pouzdru, a řekl: „Já jsem od polic…
