2
Výpověď umírajícího je důkaz, který soud připouští, ale Ambrose Harding ještě zdaleka neumíral. Měl vlastně ohromné štěstí. Kdyby byla do něho střela vnikla o něco níž a trošinku víc doprava, mohla mu roztříštit páteř. Ale i kdyby nakrásně páteř a zadní žebra minula, mohla projít plící, roztříštit přední část žeber a vyjít ven hrudníkem - v tom případě by ho byli okamžitě operovali a ležel by teď na pokoji intenzivní péče s respirátorem v hrtanu, dalším drénem v hrudníku a ještě další kanyly by mu nitrožilně dodávaly dextrózu, vodu a krev. Místo toho mu střela vnikla do zad až vysoko na levém rameni, vyhnula se lopatce a přerazila mu jen klíční kost. Proto teď ležel v nemocnici na ortopedii s levým ramenem v sádře, ale jinak jen mírně pod sedativy a vzhledem k okolnostem v docela příjemném rozpoložení.
Detektiv, který s ním mluvil, byl Steve Carella. Hodili si minci, kdo z ůstane v dešti na místě činu, a Meyer prohrál. Meyer si někdy myslel, že Carella má minci s hlavou na obou stranách. Carella vyhrál vždycky, i když Meyer řekl hlava. Asi měl prostě kliku. Kliku měl dozajista Ambrose Harding. Pochlubil se Carellovi, jaké měl štěstí, a Carella, který mu oznámil, že Chadderton je mrtev, ho ubezpečil, že to tedy měl.
“Chtěl nás zabít oba, na to vemu jed,” řekl Harding. “Stál nade mnou s bouchačkou v ruce a mířil mi na hlavu. Třikrát zmáčknul spoušť, jak tam nade mnou stál. Měl to prázdný. Jinak by bylo po mně.”
“Věděl byste, kolikrát vystřelil celkem?”
“Já jsem to nepočítal, člověče. Já jsem pádil pryč, seč mi nohy stačily.”
“Povězte mi, jak to bylo, od začátku.”
“Prostě jsme šli, tak to bylo, povídali si o koncertě…”
“O jakém koncertě?”
“George měl koncert v sále na rohu Culverový a Osmý. Šli jsme nahoru, tam, co jsem zaparkoval auťák - co bude s mým vozejkem, nevíte? Nenajdu tam lístek, až se vrátím?”
“Povězte mi, kde jste zaparkoval, já zařídím, abyste ho nedostal.”
“Před zastavárnou na Culverový a Dvanáctý.”
“Dobrá, zařídím. Když říkáte koncert…”
“George měl koncert.”
“Jaký koncert?”
“Zpíval kalypso. Slyšel jste někdy o Králi Georgeovi?”
“Ne, bohužel.”
“To je George Chadderton. Tak si říkal. Král George. Já jsem jeho obchodní manažer. Totiž, byl jsem,” řekl a potřásl nevěřícně hlavou.
“V kolik začal ten koncert?”
“V půl devátý.”
“A skončil?”
“V jedenáct, tak nějak. Když jsme odcházeli ze sálu, bylo, no řekněme půl dvanáctý. Museli jsme inkasovat prachy, víte, pozdravit se s nějakýma lidma…”
“Kolik vám to vyneslo?”
“Tři a půl tácu. Pět set jsem si vzal já, jemu zůstaly tři tácy.”
“Ve stodolarovkách?”
“Ano.”
“Dobrá, tak dál. Odešli jste ze sálu asi tak v…”
“V půl dvanáctý, tak nějak. Jdeme k autu, prší, jen se leje, povídáme si o koncertu, chápete, když se najednou od toho domu tam odlepí nějakej člověk.”
“Viděl jste toho člověka střílet?”
“Tehdy ještě ne.”
“Kdy?”
“Až když stál nade mnou a snažil se mě oddělat. To už jsem byl postřelenej, ležel jsem na chodníku jak širokej tak dlouhej.”
“Byl to běloch nebo černoch?”
“Já fakt nevím. Já viděl jen tu pistoli, co s ní na mě mířil.”
“A co ruka? Viděl jste jeho ruku?”
“Ruku jsem viděl, to jo.”
“Bílá nebo černá?”
“Namouduši nevím. Viděl jsem jen… nejdřív jsem viděl jeho boty, černý boty, a pak ty hubený nohy v nohavicích a pak jsem se podíval nahoru a viděl tu bouchačku, jak míří na mě.”
“Byla ruka, co ji držela, černá nebo bílá?”
“Já nevím. Měl na sobě černej kabát a rukáv toho kabátu byl černej.”
“A ruka?”
“Říkám vám, že nevím! Viděl jsem jen tu velikánskou bouchačku, jak mi čumí do očí.”
“Jak veliká byla?” zeptal se Carella.
“Velikánská.”
“Vyznáte se ve zbraních?”
“Jen co vím z vojny.”
“Byla by tak veliká jako například pětačtyřicítka?”
“Byla jako kanón, člověče! Když vám míří bouchačka na hlavu, je to kanón, na ráži nezáleží. A proč se vůbec ptáte mě? Nemůžou si to vaši lidi zjistit sami? Nemáte lidi, který vám řeknou, co to bylo za zbraň? Jaká ráže a vůbec?”
“Ano, máme na to lidi.”
“Protože, chápejte, já myslel, že už je…
