9
Manfred Leider byl policejní psycholog, který jednou pomohl Carellovi, když vyšetřoval vraždu několika nevidomých obětí. Bylo mu asi padesát a měl šedivou bradku, která z něj podle jeho názoru dělala psychiatra. V tomto státě musel psychiatr studovat čtyři roky na střední škole a čtyři na lékařské fakultě, musel mít čtyři roky praxe v nemocnici a další dva roky klinické praxe. Pak mohl složit písemné a ústní zkoušky a otevřít si ordinaci. Psychiatři proto účtovali minimálně padesát dolarů za hodinu. Leider byl pouze psycholog, a proto pracoval na polici s ročním příjmem 16 400 dolarů.
Když ho Carella zavolal ve čtvrtek časně ráno, měl tam pacienta, u nějž se vyvinul hysterický symptom, jakmile měl v případě potřeby vytáhnout pistoli a vystřelit z ní. Na to, aby člověk věděl, čeho je pistole symbolem, nemusí být psychiatr, ba ani ne psycholog. Leiderova sekretářka řekla Carellovi, že ho pan doktor (říkali mu pane doktore, ačkoli nebyl lékař) zavolá, až bude volný. Zavolal ve čtvrt na dvanáct.
„Tady je doktor Leider,“ řekl.
„Haló,“ řekl Carella. „Dobrý den, pane doktore. Nevím, jestli se na mě pamatujete, detektiv Carella z 87. revíru. Nedávno jsme spolu mluvili o“
„Ano, měl poruchy paměti.“
„A v noci ho tlačily můry a“
„Pamatuju se. Jak to dopadlo?“
„Chlapa jsme dostali.“
„Výborně,“ řekl Leider. „Jsem rád, že jsem vám pomohl.“
„Tentokrát mám velice prostou otázku,“ řekl Carella.
„Hmm, ano.“ Leider byl na prosté otázky zvyklý; odpovědět na ně vyžadovalo mamutí práci.
„Mám jeden případ zdánlivé sebevraždy. Člověk se předávkoval seconalem a jeho bývalá manželka a jeho bratr mi tvrdí, že měl fobi proti užívání jakýchkoli léků.“
„Byla to opravdu fobie?“
„Jako chlapec málem umřel po penicilínu a od té doby nechtěl vidět dokonce ani aspirin.“
„Ano, tomu by se dalo říct fobie.“
„A teď ta otázka. Pozřel by takový člověk z vlastní vůle dvacet devět kapslí seconalu?“
„Hmm,“ řekl Leider.
Carella čekal.
„Když položíte takovou otázku mně jako psychologovi, je problém v tom, že okolnosti, za nichž by to učinil, si dovedu představit, ano,“ řekl Leider konečně.
„Jaké okolnosti?“
„To máte tak. K fobi se můžete postavit dvěma způsoby,“ řekl Leider. „Ten první je vyhnout se všemu, co ty obavy vyvolává. Jestliže máte fobii, tedy chorobnou bázeň například před volným prostorem, zůstáváte v bytě a odmítáte vyjít ven, protože venku díky fobii prožíváte vrcholnou úzkost.“
„A ten druhý způsob?“
„Postavit se k strachu čelem, vrhnout se proti němu střemhlav. Tak třeba mnoho válečných hrdinů se bálo bitev. Zvítězili nad svým strachem, ne, zvítězili je příliš silné slovo, naučili se s ním zacházet. Nebezpečná povolání přijímali dobrovolně a v jejich případě to bylo účinnější, než kdyby jen seděli a třásli se hrůzou při každém výbuchu granátu. Rozumíte tomu, co říkám?“
„Myslím, že ano.“
„Jak jsem řekl, jsou dva způsoby, jak bojovat s fobií. Buď se jejím příčinám vyhýbáme, nebo zvolíme opačný mechanismus, to jest konfrontaci s ní. Vrhneme se na ni. Když jsem měl soukromou ordinaci, byl jedním mým pacientem letec, který se stal letcem právě proto, že měl strach z výšek. To byl jeho způsob, jak překonat fobii.“
„To je uklidňující,“ řekl Carella.
„Jak se to vezme,“ řekl Leider.
„Pro cestující v letadlech, myslím,“ dodal Carella.
„Ano,“ přisvědčil Leider a Carella si uvědomil, že má co dělat s člověkem, který nemá špetku smyslu pro humor. „A tak,“ pokračoval Leider a vrátil se k hlavnímu tématu, „ten váš člověk se mohl pokusit překonat svou fobii vůči lékům tím, že záměrně spolkl víc barbiturátů, než potřeboval na uklidnění. Když uvážíme, co se chystal provést“
„Co se chystal provést?“
„Chtěl se přece zabít“
„Ano.“
„-tak tohle mohl být způsob, jak nakonec své fobi podlehl a vrhl se jí tak říkajíc do náručí, jí i smrti současně. Dalo by se říct, že to bylo jeho konečné rozhodnutí.“
„Chápu,“ řekl Carella.
Byl však zklamaný. Doufal, že uslyší definitivní profesionální názor, a ne takový, jaký slyšel od Jamese Brolina už v…
