Kapitola 4
Ředitelem obchodní společnosti Indián Exports, kde byl Anthony Forrest před svou smrtí zaměstnán, byl plešatící šedesátník, který se choval trochu okázale, trochu německy. Byl něco přes metr sedmdesát vysoký, měl menší bříško a chodil, jako by měl ploché nohy. Meyer Meyer, který byl žid, se v jeho přítomnosti okamžitě cítil nesvůj.
Ředitel se jmenoval Ludwig Etterman. Stál před psacím stolem a zoufalý výraz na jeho tváři byl zřejmě nelíčený. S nepatrným německým přízvukem řekl: „Tony byl hodný člověk. Nepochopím, proč se to stalo.”
„Jak dlouho jste s ním spolupracoval, pane Ettermane?” zeptal se Carella.
„Patnáct let. To je dlouhá doba.”
„Můžete nám říct několik podrobností, pane Ettermane?”
„Co byste rádi věděli?”
„Jak jste se spolu seznámili, podmínky vaší obchodní dohody, jakou funkci pan Forrest u firmy zastával.”
„Seznámili jsme se, když byl ještě prodavačem. Já už tehdy vedl tuto firmu. Forrest prodával lepenkové krabice jedné zdejší firmy, která už zanikla. Víte, dovážíme zboží z Indie a distribuujeme je po celých Spojených státech a přirozeně potřebujeme obaly. V té době jsem lepenkové krabice kupoval od Tonyho firmy. Vídal jsem ho asi dvakrát měsíčně.”
„To bylo krátce po válce, že, pane Ettermane?”
„Ano.”
„Nevíte náhodou, zda pan Forrest sloužil v armádě?”
„Ano, sloužil,” řekl Etterman. „U dělostřelectva. Na italské frontě byl v boji s Němci zraněn.” Etterman se odmlčel. Otočil se k Meyerovi a řekl: „Víte, já jsem americký občan. žiji zde od roku 1912, rodiče se přistěhovali do Ameriky, když jsem byl ještě chlapec. Většina mých příbuzných z Německa emigrovala. Někteří se odstěhovali do Indie, a tak jsem vlastně přišel k tomu importu.”
„Nevíte náhodou, co měl pan Forrest za hodnost, pane Ettermane?” zeptal se Carrela.
„Tuším, že byl kapitánem.”
„Děkuji, můžete pokračovat.”
„No, zamlouval se mi hned od samého začátku. Měl velice příjemné vystupování. Koneckonců kartónové krabice vypadají stejně bez ohledu na to, od koho je kupujete. Já je bral u Tonyho, protože jsem ho osobně měl rád.” Etterman nabídl detektivům doutníky a jeden si zapálil sám.
„Jediná neřest,” poznamenal. „Můj lékař tvrdí, že mě kouřem zahubí. Řekl jsem mu, že bych rád zemřel buď s mladou blondýnou v posteli, anebo když si budu pochutnávat na doutníku.” Etterman se dušeně zasmál. „Ve svém věku se musím spokojit s druhou možností.”
„Jak přešel pan Forrest k vaší firmě?” zeptal se Carella s úsměvem.
„Jednou jsem se ho zeptal, zda je se svým místem spokojen, protože jinak mu hodlám učinit nabídku. Projednali jsme tu otázku zevrubněji a on posléze nastoupil u mé firmy jako obchodní cestující. To bylo před patnácti lety. Dnes, či vlastně předtím, než zemřel, byl místoředitelem společnosti.”
„Co vás přimělo k vaší nabídce, pane Ettermane?”
„Už jsem se zmínil, že hned od prvního okamžiku se mi Tony líbil. A potom…” Etterman zavrtěl hlavou. „No, na tom nesejde.”
„Na čem, pane?”
„Rozumíte…” Etterman znovu zavrtěl hlavou. „Víte, pánové, přišel jsem o syna. Padl ve válce.”
„To je smutné,” řekl Carella.
„Ba, od té doby už uplynula řada let a my musíme dále žít, není to tak?” Krátce a smutně se pousmál. „Můj syn sloužil u bombardovací perutě. Při náletu na Schweinfurt dne třináctého dubna devatenáct set čtyřicet čtyři byl jeho letoun sestřelen. V tom městě byla továrna na kuličková ložiska.”
V místnosti se rozhostilo ticho.
„Naše rodina vlastně pochází z města nedaleko Schweinfurtu. Je to někdy zvláštní, jak si osud dovede zahrát, nemyslíte? Narodil jsem se jako Němec blízko Schweinfurtu a můj syn, Američan, je nad Schweinfurtem sestřelen.” Zavrtěl hlavou. „Někdy mi to vrtá hlavou.” Znovu nastalo ticho.
Carella si odkašlal a řekl: „Pane Ettermane, jaký člověk byl Anthony Forrest? Vycházel dobře s personálem a…”
„Byl to nejskvělejší člověk, kterého jsem kdy poznal,” řekl Etterman. „Nevím o nikom, kdo by ho neměl rád.” Zavrtěl hlavou. „Věřím, že ho mohl zabít pouze šílenec.”
„Pane Ettermane, odcházel pan Forrest z kanc…
