34
„Pane Fishere,“ osloví mě Tarighian, když mě přivádí do řídicího centra, „má vaše přítomnost v mém objektu co do činění s vaší zprávou pro Interpol?“
„Ve skutečnosti ano,“ odpovím. Zní to hloupě, ale nic lepšího mě momentálně nenapadá.
Prohlížím si okolí, abych zjistil, koho proti sobě vlastně mám. Kromě Tarighiana a tří strážců vidím ještě Farida a Alberta Mertense – ten cosi kutí na stole ještě s jedním dalším mužem. Nebylo by to tak špatné, kdyby mi nespoutali ruce za zády. Vzali mi i batoh, náhlavní soupravu a brýle, zbraně a vyprázdnili mi všechny kapsy.
Kdyby mohl pohled zabíjet, jsem už mrtvý a může za to Farid. Očividně si dal dvě a dvě dohromady a pochopil, že ruku jsem mu zlomil já. Usměji se na něj a mrknu.
Tarighian si mě prohlíží hnědýma a studenýma očima. „Měl jste zůstat v jezeře Van, pane Fishere. Myslel jsem, že jste skončil tam.“
„Je mi líto, že jsem vás zklamal.“
„Stačí, abych pokynul svým mužům – ti vás popraví a všechno nahrají na videokazetu. Tu nahrajeme na muslimský webový server a celý svět, včetně celé Ameriky, si bude moci vychutnat, jak přijdete o hlavu. Jste přece Američan nebo ne? Švýcar nejste určitě.“
Mlčím.
„Ujišťuji vás, že kdybych měl čas, mluvit vás donutím. Ale mám trochu naspěch. Obávám se, že budu muset uspíšit váš rozsudek a zajistit, abyste pro mě nebyl nadále hrozbou, dřív než zahájím ranní operaci.“
„Jakou operaci?“ ptám se. Doufám, že se mi podaří polechtat jeho ego. „Támhle stojí velice působivé zařízení. Co to je?“
Tarighianovy oči zamrkají a on se otočí k oknu. „Nádhera, že? Říkám tomu babylonský Fénix. Babylonský proto, že se jedná o následníka superděla Gerarda Bulla, které bylo v osmdesátých letech navrženo pro Irák, a Fénix proto, že se zrodil z popela svého předchůdce.“
Když Mertens zaslechne, o čem je řeč, zdvihne hlavu a usměje se na mě.
„To je vaše dílo, že?“ ptám se ho.
Belgičan mě ignoruje, ale Tarighian odpoví za něj. „Ano, profesor Mertens odvedl vynikající práci. Podle mých požadavků, samozřejmě.“
„Oč vám jde, Tarighiane? Co chcete udělat?“
Když zaslechne své skutečné jméno, usměje se na mě. „Víte, kdo jsem. Obával jsem se toho. Pro koho pracujete, Fishere? CIA? FBI?“
„NSA, ale ne že by na tom teď ještě záleželo.“
Pokrčí rameny. „Na tom teď už skutečně nezáleží. Do hodiny zemřete.“ Pokyne směrem k superdělu a pokračuje: „Babylonský Fénix obsahuje devět tun speciální nálože, díky které vypálí 600 kilogramů těžký projektil do vzdálenosti zhruba 1000 kilometrů.“
„Toho mělo být schopno už Bullovo superdělo.“
„Ano. Mohl bych také na orbit vystřelit dvousetkilogramový projektil – k tomu bych potřeboval 2000 kilogramů těžkou raketu. Hlaveň měří v plné délce 156 metrů a vnitřek má metr v průměru. U závěru je 30 centimetrů silná, na konci 6,5 centimetru. Podobně jako V-3 i toto dělo je sestaveno ze segmentů. Dvacet šest celých šest desetin metru dlouhých dílů váží celkem 1510 tun. K tomu započítejte čtyři dvousetdvacetitunové válce proti zpětnému nárazu a stopětašedesátitunový závěr. Kolem závěru je pět stop solidního betonu, oceli a kamene. Z této základny na Kypru můžeme zasáhnout jakýkoliv cíl ve Středomoří.“
„Ak to je šílenství,“ odpovím, „vystřelíte jednou a okamžitě na vás zaútočí celý svět.“
„Máte pravdu,“ odpoví.
„Vy chcete vystřelit jen jednou?“
„Ano. Jednou to stačí.“
„A na jaký cíl?“
„Obávám se, že budete muset zemřít, aniž byste se to dozvěděl,“ odpoví Tarighian.
„Tak mi alespoň povězte, čím budete střílet?“
Tarighian se podrbe na bradě. „Proč ne? Vystřelím šestisetkilogramovou MOAB – gigantickou vzdušnou bombu. Předpokládám, že víte, co dokáže?“
Vím, o čem mluví. Je to věc podobná naší CBU-72. Zápalná klastrová bomba naplněná etylenem, která vybuchne ve vzduchu, vytvoří kouli ohně a vyvolá vlnu šířící se rychle do okolí. Zasáhne větší oblast než klasická bomba. Následné efekty jsou obdobné menším nukleárním zbraním, ale bez radioaktivního spadu. Je to odporná zbraň. Chcete-li mluvit o zbraních hromadného ničení, tahle mezi n…
