KAPITOLA 58
Politický dopad
Maršál Luo Kong, ministr obrany Čínské lidové republiky, měl těžkou noc. Do postele ulehl kolem jedenácté večer, neustále přemýšlel o probíhajících operacích svého vojska, přesto ho však těšilo, že se vyvíjejí zdárně. A pak, jen co zavřel oči, zazvonil telefon.
Jeho služební auto přijelo téměř okamžitě, aby ho zavezlo do kanceláře, kam však nešel. Zamířil ihned do komunikačního centra ministerstva obrany, kde našel několik vysokých a středních důstojníků, jak studují útržkovité informace a snaží se v nich nějak vyznat. Ministrova přítomnost jim v ničem nepomohla, jen zvýšila napětí v již tak dost chaotické situaci.
S jistotou mohli tvrdit jen to, že mají mezery v informacích. 65. armáda nejspíš zmizela z povrchu zemského. Její velící důstojník se svým štábem navštívil jednu z divizí a přibližně od druhé hodiny ranní o něm nikdo nic nevěděl. A o veliteli té divize také ne. Nutno uznat, že se moc nevědělo ani o tom, co se v oblasti vlastně děje. Maršál Luo tedy rozkázal, ať ze skladiště v Sunwu vzlétne helikoptéra. Pak dostal z Charbinu a Beianu hlášení o náletech, které zničily železnice. Ihned poslali plukovníka ženistů, aby zprávu prověřil.
Nicméně sotva si Luo pomyslel, že problémy na Sibiři zvládá, dostal hlášení o náletu na základnu v Guangzhou i na menší základny námořnictva Haikuo, Šan-Tchou a Čchen-šan-ťiao. V každém z těchto měst se zdálo, že objekty velitelství utrpěly značnou újmu, jelikož se tamní velitelé nehlásili. Nejvíc ho znepokojovala hlášení o těžkých ztrátách stíhacích praporů v oblasti – za útoky prý stojí letouny amerického námořního letectva. A pak nakonec přišlo to nejhorší, dvojice automatických signálů, z bójek jeho jediné atomové ponorky a z útočné ponorky Hai Lang, jež ji měla chránit. Maršálovi připadalo naprosto nemožné, aby došlo k tolika věcem najednou. A to ještě nebylo všechno. Hraniční radarová stanoviště nefungovala a nebylo možné se s nimi spojit vysílačkou ani telefonem. Pak další telefonát ze Sibiře. Jedna divize na levé straně průlomu – ta, již před několika hodinami navštívil generál velící 65. armádě – hlásila… vlastně, říkal mladý komunikační důstojník, jeden útvar divize hlásí, že jejich stanovišti na západě pronikly neznámé obrněné jednotky směřující na východ a… a zmizely?
„Jak je možné, že nepřítel provedl úspěšný útok a zmizel?“ ptal se maršál hlasem, který dostal mladého kapitána na kolena. „Kdo vám zprávu nahlásil?“
„Představil se jako major třetího praporu 745. gardového pěchotního pluku, soudruhu maršále,“ odpověděl mladík roztřeseným hlasem. „Spojení nebylo moc kvalitní, takové jsme měli zprávy.“
„A kdo to hlášení přijal?“
„Plukovník Žao, vyšší komunikační důstojník ve zpravodajském štábu 71. armády skupiny C severně od Bei’anu. Mají na starost ostrahu hranic v oblasti průlomu,“ vysvětloval kapitán.
„To vím taky!“ zahřměl Luo, zaútočil na nejbližší možný cíl.
„Soudruhu maršále,“ ozval se nový hlas. Patřil generálmajoru Wei Dao-Mingovi, jednomu z vyšších Luových pobočníků, který byl před chvílí povolán z domova na další dlouhou službu následující po mnoha velmi dlouhých dnech. Byla na něm patrná únava, ale přesto se snažil vše urovnat. „Měl byste nechat mě a můj štáb zpracovat tuto informaci tak, abychom vám ji mohli v nějaké solidní podobě přednést.“
„Ano, Wei, asi máte pravdu.“ Luo věděl, že mu radí dobře, Wei byl profesionální zpravodajský důstojník zvyklý připravovat informace pro své nadřízené. „Ale hněte sebou.“
„Samozřejmě, soudruhu ministře,“ řekl Wei, čímž chtěl Luovi připomenout, že je teď politikem, už ne vojenským důstojníkem, jakým býval.
Luo odešel do místnosti vyhrazené pro významné osobnosti, kde už čekal zelený čaj. Z kapsy uniformy vytáhl několik silných cigaret bez filtru, které by ho měly udržet vzhůru. Kašlal po nich, ale to nevadilo. Při třetím šálku čaje se objevil Wei s blokem popsaným poznámkami.
„Tak co se děje?“
„Situace vypadá zmateně, ale řeknu vám, co vím jistě a co se domnívám,“ spustil We…
