53 KAPITOLA
ČTVRTEK, 9.32 VEČER TOULOUSE
Hood se díval okénkem; Hausen zatím s tryskovým letounem hladce přistál. Hood neměl pochybnosti o tom, kam se půjde. Silný reflektor, umístěný nahoře na malé letištní budově, svítil na skupinu jedenácti mužů v džínách a pracovních košilích. Dvanáctý měl na sobě oblek. Hood viděl, jak se mladík opětovně dívá na hodinky nebo si uhlazuje vlasy; odvážil by se tvrdit, že právník to není, nemá tu trpělivost. A hned také poznal, který z nich je Ballon; je to ten s buldočím výrazem, tvářící se, jako kdyby se chtěl do někoho zakousnout.
Ballon vykročil, ještě než letadlo úplně zastavilo. Muž v obleku spěchal překotně za ním.
„Ani jsme s sebou nevzali pytlík oříšků,“ utrousil Matt Stoll; rozepnul si pás a ťukal o sebe koleny.
Hood přihlížel, jak Ballon - byl to opravdu ten s buldočím výrazem - přikazuje svým lidem, aby k letadlu přistavili schůdky; když Elizabeth otevřela dveře, už stály připravené.
Hood se sehnul a prošel dveřmi, následován Nancy, Stollem a Hausenem; Ballon po všech přeběhl pohledem, jeho zrak však nevlídně spočinul na Hausenovi. Když na asfalt sestoupil Hood, Ballonův pohled se soustředil na něj.
„Dobrý večer,“ pozdravil Hood a podával mu ruku. „Já jsem Paul Hood.“
Ballon mu jí potřásl. „Dobrý večer. Já jsem plukovník Ballon.“ Ukázal palcem na člověka v obleku. „Tohle je monsieur Marais z celní správy. Chce, abych vám pověděl, že tohle není mezinárodní letiště a že tu jste díky ochotě prokázat službu mně a Groupe ďlntervention de la Gendarmerie Nationale.“
„Vive la France,“ poznamenal polohlasem Stoll.
„Les passeports,“ upozornil monsieur Marais Ballona.
„Chce vidět vaše pasy,“ řekl Ballon. „Pak už snad budeme moct jít.“
„Jestli jsem svůj zapomněl, znamená to, že musím zpátky?“ řekl Stoll Ballonovi.
Ballon na něj upřel oči. „Vy jste ten s tím přístrojem?“
Stoll přikývl.
„Pak tedy ne. Jdete s námi, i kdybych měl Maraise zastřelit.“
Stoll sáhl do kapsy a vytáhl pas. Ostatní předložili svoje.
Marais do nich po řadě nahlédl a porovnával obličeje s fotografiemi. Pak je předal Ballonovi a ten je vrátil Hoodovi.
„Continuez,“ pronesl netrpělivě Marais.
Ballon tedy pokračoval: „Taky vám mám říct, že oficiálně ve Francii nejste. A že se očekává, že ji do čtyřiadvaceti hodin opustíte.“
„Nejsme, ale jsme,“ utrousil Stoll. „Tohle by se Aristotelovi líbilo.“
„Proč Aristotelovi?“ zeptala se Nancy, stojící za ním.
„Věřil na abiogenezi, představu, že živé bytosti pocházejí z neživé hmoty. V sedmnáctém století ji zpochybnil Francesco Redi; a my dneska zpochybnili Rediho.“
Hood vrátil ostatním pasy a pozoroval Maraise; z výrazu jeho tváře usuzoval, že se necítí volně. Za okamžik Marais odvedl Ballona stranou a chvíli tiše hovořili; pak se Ballon vrátil a tvářil se ještě nešťastněji, než předtím.
„O co jde?“ zeptal se Hood.
„Má obavy,“ odpověděl Ballon a pohlédl na Hausena. „Nechce, aby se něco o téhle velmi neobvyklé situaci dostalo na veřejnost.“
„To mu nemám za zlé,“ odtušil chladně Hausen. „Kdo by se chlubil tím, že žije tam, co Dominique?“
„Nikdo, snad kromě země, která nám dala Hitlera,“ opáčil Ballon.
V podobných názorových střetech bylo Hoodovým prvním popudem dělat prostředníka; rozhodl se však při tomhle zůstat stranou. Ballon i Hausen zastávali rozporná stanoviska a Hood cítil, že kdyby se do toho nějak pletl, jen by z nich udělal nepřátele.
Ozvala se Nancy. „Já jsem tu proto, abych pomohla zarazit dalšího Hitlera, ne, abych pronášela bonmoty o tom posledním. Má ještě někdo zájem pomáhat?“
Protáhla se kolem Ballona a Maraise i mezi ostatními členy Gendarmerie a zamířila k letištní budově.
Hausen pohlédl na Hooda a pak na Ballona. „Má pravdu; omlouvám se vám oběma.“
Ballon sevřel rty, jako kdyby nebyl tak zcela ochoten nechat to jen tak, potom však výraz změnil. Otočil se k Maraisovi, který vypadal naprosto zmateně.
„A demain,“ pronesl přísně a dal znamení svým lidem, že se jde. Hood, Stoll a Hausen ho následovali.
Kráčeli rázně k letištní …
