Půjčka na oplátku
Další den v bažině za námi. Projížděli jsme teď vlhčí oblastí než na počátku, ze stromů v podmáčené půdě přežívaly jen topoly, platany a sem tam nějaký jilm. Na pach vlhkosti a tlejícího listí už jsme si zvykli, jen občas, při průjezdu okolo mělké pánve zcela vyplněné hnijící rostlinnou hmotou, se nám vůně močálu připomněla zvýšenou intenzitou. Pro mě to byla vůně, protože ve všem tom rozkladu se skrýval život. V hlubší vodě se hemžily ryby, pomalu se pohybovaly obrovské škeble, v mělkých černých tůních jsem viděl neskutečně velké bahníky dorůstající délek přes dva metry. Tyhle ohromné, hadům podobné ryby v nehostinném prostředí přežívaly jen proto, že mohly dýchat nad i pod vodou. Hady jsem zatím žádné nespatřil, zato nespočetné množství druhů ptáků. A několikrát jsem dokonce zahlédl i poloryby, které se pohybovaly po souši pomocí svých napůl ploutví, napůl končetin. Ty bych si rád prohlédl pořádně, vytáhl je na břeh a prostudoval si, jak moc dobře nebo špatně se jim na suchu daří. Jenomže jsem zde bohužel nebyl proto, abych zkoumal přírodní bohatství Hnědé bažiny. Téměř mě to mrzelo.
„Utáboříme se?“ zeptal se mě Majal.
Předchozí místo k přenocování vybíral on a nedopadlo to příliš dobře.
Rozhlédl jsem se a dál po cestě objevil místo o kousek vyčnívající nad okolní terén. Člověk se musel umět dívat, aby si toho všiml. Nám však každý decimetr výšky ubere z půdy spoustu vlhkosti, a to se při táboření počítalo.
„Tamhle,“ ukázal jsem.
Všichni přivítali mé rozhodnutí s ulehčením – cestování s vozy nám dávalo zabrat. Dávno jsme se nevezli, ale šli po svých, a každou chvíli pomáhali koním vypořádat se s nástrahami obtížně sjízdné cesty.
Ukázal jsem ostatním, ať počkají, a nejprve prozkoumal zvolené tábořiště sám. Před časem tady někdo přenocoval, ale popel už dávno rozfoukal vítr, ohniště jsem objevil jen podle neshořelých zbytků. Stopy po výkalech či pachu moči ani žádné jiné stopy jsem neobjevil. Od doby, kdy tu někdo naposledy spal, uplynuly spíš týdny než dny.
V průběhu mého zkoumání začali ostatní sbírat dřevo a já se k nim teď přidal. Všechno na zemi bylo vlhké, na podpal jsem olamoval spodní větve starých topolů.
Oheň jsem rozdělal chvíli potom, co slunce zapadlo za obzor. Sice jsme si s sebou vezli zásobu jídla, ale v jedné z uzavřených tůní jsem cestou chytil pár ryb a teď jsme si je opékali na prutech. V bezvětří se kouř klidně a neochotně prodíral větvemi vzhůru, aby nad námi zůstával viset jako šedý mrak. Nevadilo nám to, právě naopak, protože odpuzoval komáry. Žáby hlasitě kvákaly, všechno ukazovalo na blížící se déšť. Právě tady, kde jsme se pohybovali jednou z mokřejších částí bažiny, jsem žádný slejvák zažít nechtěl. Pár centimetrů vody navíc mohlo znamenat, že někde na dlouho uvízneme. Ani ze své extrémně podrobné mapy jsem nedokázal odhadnout, za jak dlouho se dostaneme do sušší schůdnější oblasti, protože ráz terénu se měnil od pahorku k pahorku, hodně záviselo na druhu a hustotě vegetace, podloží… Po půlhodině zbytečného mžourání do vrstevnic jsem si vzpomněl, že od barona Sortona mám ještě jednu mapu, sice mnohem starší a nepřesnější, ale znázorňující terén v době, kdy velká bažina ještě neexistovala. Změna podnebí, která přinesla větší srážky, se odehrála zanedlouho po konci Velké války. Jestli ji opravdu způsobili válčící čarodějové, to bylo předmětem spousty spekulací. Opatrně jsem vetchý pergamen vytáhl z batohu, rozložil ho na deku a studoval teď obě mapy současně.
Se svou domněnkou, že obchodní stezka přibližně kopíruje pokračování hřebenů severozápadních hor, jsem měl pravdu. Směrem k bažině se snižovaly a drobily v izolované pahorky dávající místní krajině její charakteristický členitý reliéf. Ze staré mapy jsem navíc dokázal odhadnout, kudy vedla původní cesta – ta se držela údolí a vyhýbala se kopcům. Bylo to zajímavé porovnání, protože dnes jsme se naopak pohybovali po vrcholech bývalých kopců. Hnědá bažina byla desítky a často i stovky metrů hluboká, byl téměř zázr…
