Šplhání po pyramidě
Kuzbos se podíval na svého partnera. Bylo časně ráno a na ulicích se objevili první ranní chodci. Díky tomu už se nemuseli vyhýbat hlídkám městské gardy. V pytlovitých kalhotách a vyspravovaných halenách s provazem kolem pasu místo opasku vypadali přesně jako pomocní dělníci najímaní na ty nejhrubší práce. Překladači zboží, kopáči rašeliny, v nejlepším případě pomahači tesařů. Právě ti teď spěchali do práce. Hridu si dal dokonce tu práci, aby si umastil své jinak pečlivě udržované vlasy a pod nehty si dřívkem zanesl tmavou špínu. Výsledek byl dokonalý. Kuzbos žádné přípravy nepotřeboval, se svými hrubými rysy v obličeji a věčně rašícím strništěm permanentně vypadal jako vandrák. Nebezpečný vandrák.
„Zaklepej,“ obrátil se Kuzbos na Hridua.
Menší ninja si neodpustil úšklebek.
Jeho partner to říkal pokaždé, jako kdyby od včerejšího večera takhle spolu nevcházeli už do šestého domu.
Hridu zabušil a na okamžik se zamyslel. Tohle byla mnohem snazší práce než operace na nepřátelském území, kde se člověk musel spoléhat jen sám na sebe a dokonalé zastírání stop bylo nutnou podmínkou přežití. Díky nenápadné, ale velmi účinné podpoře jejich zaměstnavatele stačilo, aby za sebou nezanechávali příliš velký nepořádek. Pak si nemuseli lámat hlavu s městskou gardou ani imperiálními vojáky. Všechno to bylo prostě jednoduché. Už slyšel kroky. Dům sice nebyl nijak výstavní, spíš solidní a na dobrém místě. Hridu odhadoval, že nepřichází majitel, ale sluha, možná dokonce i dveřník.
„Co sakra chcete tak brzo po ránu?“ ozvalo se zpoza dveří.
Hytu van Dyck, jak si majitel domu říkal, patřil k zavedeným obchodníkům a současně překupníkům, kteří se v ilegálním obchodě s artefakty řadili k nejvyšší kastě. Ne mezi několik elitních, ale už stál dost vysoko, aby tajná jména těch na vrcholku pyramidy znal. Až tak vysoko se v průběhu noci ninjové propracovali.
„Přicházíme od Chamyho,“ oznámil Hridu klidně.
Tak se jmenoval člověk, se kterým mluvili naposledy.
„Ten si nedá s kšefty pokoj ani v neděli, natož tak po ránu,“ zabručel někdo na druhé straně dveří, současně zarachotil zámek a zaskřípěly panty závory.
To se opakovalo třikrát. Majitel zřejmě počítal s tím, že by se do jeho sídla někdy někdo mohl pokusit vniknout násilím, a rozhodl se mu to maximálně ztížit.
Konečně se dveře otevřely.
„Tak pojďte,“ vybídl je muž změněný nedostatkem světla v chodbě v siluetu.
Ustoupil vzad, aby mohli vejít.
Hridu přikývl a přitom se očima zkontaktoval s Kuzbosem. Přihlížející by si ničeho nevšiml, ale ninjové se spolu domlouvali. Něco jim tady nehrálo. Na to, v jaké branži van Dyck podnikal, se dovnitř dostali až podezřele snadno. Na druhou stranu, poslal je k němu přímo do domu, ne do sídla nastrčené firmy, jeden z jeho nejvýznamnějších obchodních partnerů. Možná proto.
Hridu zdánlivě bezstarostně vstoupil dovnitř.
Po prvním pomalém kroku klesl do hlubokého pokleku, neviditelná čepel mu prosvištěla nad hlavou, on však bez zaváhání přešel do kotoulu a bleskově se tak dostal až k muži, který jim otevřel dveře. Přímo z pohybu ho kopem do rozkroku srazil k zemi. Útočník ve výklenku za pootevřenými dveřmi, který se ninju pokusil zabít, druhou možnost nedostal, protože Kuzbos mu najednou svíral ohryzek i zápěstí ruky s mečem.
Hridu už stál na nohou nad bolestí se svíjejícím dveřníkem.
„Van Dyck je nahoře?“ zeptal se ninja klidně, jako by před okamžikem jen tak tak neunikl smrti.
Úderem paralyzovaný muž se vzmohl na roztřesené přikývnutí, najednou se však nečekaně rychle překulil na břicho a vystartoval k úniku.
Ve chvíli, kdy se zvednul z kolen, se mu kolem krku ovinulo hedvábí a o úder srdce později zaznělo zapraskání rozdrcené chrupavky.
„Možná jsme měli jednoho nechat žít, aby po nás uklidil,“ poznamenal Hridu nad tělem škubajícím se posledními záchvěvy života. Když znehybnělo docela, složil škrtící šátek s oblázkem určeným k rozdrcení hrtanu, a schoval ho zpět do rukávu. Kuzbos stejnou práci zvládl holýma rukama bez nástroj…
