Dvě stě kilometrů uběhlo jako voda, zaregistroval jsem i několik policejních aut, jedno se mě pokusilo pronásledovat. Netušil jsem, jak dlouho je to bavilo. Provoz houstl, držel jsem se víceméně na zdvojené středové čáře. Pak jsem minul město stojící pár kilometrů od dálnice a zase jsem měl silnici prakticky sám pro sebe.
„Lokální benzínka deset kiláků před tebou, k hranicím dalších dvacet,“ oznámil mi Derviš.
Uvědomil jsem si, že jsem při svém sprintu promarnil příležitost utéct smrti z chomoutu – to město, v něm bych se dokázal ztratil. Bohužel jsem nepřemýšlel a jen se soustředil na řízení.
„Fajn, budu improvizovat.“
Lokální benzínka znamenala, že se jedná o stavbu z prefabrikátů vylepšenou přístěnkem z vlnitého plechu a dvou obstarožně vyhlížejících čerpadel. Na jednom nápis бензин, na druhém солярка – дизелъное топливо. Kromě otřískaného džípu tu stálo jediné další vozidlo – zaprášená motorka tak futuristických tvarů, až vypadala jako divadelní rekvizita.
Z barabizny vyšel chlápek, vlhké ruce si otíral do kožených kalhot a směřoval k motocyklu. Vrhl na mě zkoumavý pohled. Lidé jsou smečková zvířata: pivař se druží s pivařem, fotbalista s fotbalistou, motorkář s motorkářem. Tenhle se nedružil.
Chrstl jsem do nádrže benzín, stačil okamžik a byla plná.
„Rychlá mašina?“ zeptal jsem se lámanou ruštinou.
Už jsem rozeznával hluk vrtulníkových motorů. Zatím na hranici slyšitelnosti, ale rychle zesiloval.
„Jo, nejrychlejší. Hyabussa.“
To slovo jsem nikdy neslyšel.
„Máš tu svoji motorku dost hnusně nastříkanou,“ zkonstatoval. „Šestiválcové BMW?“
„Jo,“ přitakal jsem.
Čas mi ubíhal, ale cítil jsem, že tady nesmím nic uspěchat. Ten chlap byl zvláštní. Nebylo mu víc než třicet, pětatřicet, ale oči měl staré.
Teď už musel zvuk motorů válečného bitevníku slyšet i on.
„Tahle zem německé technice nesvědčí,“ řekl zamyšleně.
„Nechci tu zůstat dlouho, vlastně jsem na cestě zpátky.“
Došel ke své motorce, vypadal, jako by něco hledal pod sedlem
Zbraň. Proč si myslím, že hledá zbraň?
„Co jsi zač?“ otočil se ke mně.
V levačce svěšené před tělem držel helmu a zakrýval tak dlaň druhé ruky.
„Utíkám,“ připustil jsem, nevydržel to a ohlédl se, abych se podíval, jak jsou mí pronásledovatelé daleko. Nebo spíš blízko?
Už jsem rozeznával úzkou siluetu vojenské helikoptéry s vousy ježících se zbraní a radarových systémů.
Moje odpověď ho neuspokojila.
„Jsem upír,“ doplnil jsem.
Většina Udí se pak začne smát nebo si více a méně skrytě poklepávat významně na čelo.
„Já vím,“ odpověděl tenhle podivín. „Poznám vás. Pár jsem vás zabil, v Afghánistánu, v Barmě. Stahujete se tam, kde teče krev. Kde vládne chaos a je možné zabíjet, aniž by se někdo moc vyptával.“
Bylo to možné. Vždy existovali našinci tohohle typu. A mladí mají pocit, že jinak než zabíjením to nejde.
Stál blízko, možná bych to stihl, i když byl připravený. Možná bych to stihl i bez bleskového vidění, které bylo v poslední době nespolehlivé a přicházelo si nezávisle na mých potřebách.
„Nestihneš to,“ zavrtěl hlavou, „ta pistole,“ ukázal mi ji, „má spoušť mrtvého muže. Hodně citlivou spoušť mrtvého muže. Stačí, aby tlak jen zakolísal, a vystřelí. A nemá v sobě obyčejné kulky, to mi věř.“
Pokrčil jsem rameny. Terén byl nic moc, ale budu to muset risknout. V každé době jsou lidé, kteří věří v upíry, bojí se jich, v každé době existují lidé, kteří upíry zabíjejí. Vynalézaví, rychlí a chytří lidé. O to je pak život zajímavější.
„Kdo jsou ti, co tě honí?“ chtěl vědět. „Upíři?“
Už jsem věděl, jak to udělám. Viděl jsem to na šanci jedna k jedné.
„Ne, lidi pracující pro jednoho z nás. Pro jednoho hodně starého a mocného,“ ušklíbl jsem se.
V okamžiku, kdy jsem po něm chtěl skočit, svěsil ruku.
„Vezmi si mou mašinu,“ nabídl mi. „Jede až tři sta a pak ještě víc, když zmáčkneš tohle červené tlačítko,“ ukázal mi. Odstraní elektronickou blokádu, co tam ti vystrašení žluťáci namontovali.“
Neváhal jsem ani na chvíli, chytil jsem klíče, co mi hodil, dal mu své a posadil se, …
