Konečně jsme prokličkovali mezi padlými těly, kterých byl řídký les plný, a opatrně se propracovávali přes val zdechlin, který vytvořila naše zoufalá obrana. Když mi uklouzla noha a já upadl a vyválel se v otevřeném břiše ještěra rozpáraného kulometnou dávkou z bezprostřední blízkosti, neudržel jsem žaludek na uzdě. Stejně byl prázdný. Ostatní na mě beze slov počkali. K džípům nám chybělo posledních pár metrů.
Stačil jediný pohled a bylo jasné, že Martinéz neměl nejmenší šanci přežít. Šestitunový masožravec se zřítil přímo na něj a na kulomet, jeho hmotnost slisovala zadní část karosérie a zlomila nápravu.
„Máme jen jeden džíp,“ zkonstatoval jsem.
„A ten je zablokovaný,“ poukázal Wirgan správně.
Řekl to však takovým tónem, jako by z toho měl téměř radost.
„Navijáky nám pomohou.“
Dál jsem neotálel a přelezl přes hromady těl k svému džípu. Klíček byl stále v zapalování. Ulevilo se mi, téměř jsem sám propadl Grimkovově teorii o všemocných duších inteligentních stejně jako my lidé. Motor naskočil, přes naši situaci jsem nedokázal potlačit vítězoslavný úsměv. Náladu mi nezkazil ani fakt, že druhý startér si ani neškytl.
„Máme startovací kabely. Nahodíme ho, přetáhneme stranou přes těla, a pak budeme moci vyjet. Při troše šikovnosti se nám to podaří,“ předestřel jsem svůj plán a hned se pustil do práce. „Musíme přečerpat naftu a přenést všechno užitečné do jednoho vozu,“ připomenul jsem ještě.
Wirgan mě sjel nenávistným pohledem, ale nehádal se. Nebylo proč, byla to jediná rozumná věc, kterou jsme mohli udělat. Taky bych asi nesršel radostí, kdyby se se mnou rozešla snoubenka.
Právě jsem skončil s přečerpáváním nafty, když mě zarazilo Grimkovovo jediné slovo:
„Spěchejme.“
Přestal jsem prohledávat skříňku s nářadím a další výbavou a podíval se na něj.
Nešlo o to, co řekl, ale jak to řekl. Tón, jako bychom měli v dalším okamžiku všichni umřít.
„Jsou blízko a za chvíli se o nás dozví,“ oznámil nám a zapálil si další ze svých narkotických cigaret. To mu však nebránilo, aby nezačal demontovat schránky s výbavou, střelivem a jinými věcmi, které jsme plánovali odvézt s sebou.
„Potřebujete nějak pomoct?“ zeptal se Palfrey.
V ruce kameru, nejraději by dál pokračoval v dokumentaci, ale přes své vědecké nadšení si uvědomoval, co je pro nás důležitější.
„Ne,“ zavrtěl jsem hlavou, „jen byste se nám tu pletl. Ale hlídejte.“
„Samozřejmě,“ přikývl.
Připadalo mi, že jsme to zvládli za chvíli, ale když stál nepoškozený džíp na místě, ze kterého jsme mohli odjet, bylo dávno po poledni. Několik nepříjemných momentů jsme překonali i díky Wirganovi, který v průběhu práce zapomněl na svou nevraživost a přispěl nápady i svou fyzickou silou.
„Můžeme jít na to,“ oznámil jsem ostatním.
Stačil však pohled na Grimkova a ztuhl jsem. Stál na místě našeho bývalého ohniště, okolo hlavy se mu ovíjel pramínek dýmu a upřeně zíral do prázdna. Dýchal zhluboka a chřípí nosu se mu střídavě napínalo a povolovalo.
„Grimkove?“ zavolal jsem.
„Jsou tady,“ prohlásil nesouvisle místo odpovědi. „Celá smečka duchů, všude kolem nás.“
Že by se náš vůdce zbláznil? Podíval jsem se nejistě na Wirgana s Palfreym. Ti však vypadali téměř stejně znepokojeni jako lovec a zmateně, téměř panicky se rozhlíželi okolo sebe. A nakonec jsem to ucítil i já, živočišný pach velkých zvířecích těl, tak intenzívní a odlišný od puchu rozkládajícího se masa, sytícího vzduch všude kolem nás. Pak se přidalo pálení v zátylku a současně jsem koutkem oka zahlédl pohyb na periférii zorného pole. Wirgan se natáhl po pušce, kterou si při práci opřel o kolo rozbitého džípu.
„Nestřílejte, je jich příliš mnoho!“
Grimkovův hlas nejvíc připomínal praskání tvrdých sucharů.
„Kde, proboha!“ zaječel Wirgan.
„Tak ukaž se,“ vyrazil ze sebe Grimkov a zavřel oči. „Ukaž se, vůdce.“
Už nemluvil anglicky, ale neznámou řečí plnou souhlásek. Přesto jsem věděl, co jeho slova znamenají, jako bych měl jejich smysl zadrátovaný do genetické paměti druhu homo sapiens. Zaplavila mě vlna děsu, roztřásla…
