Za dvě hodiny jsem osaměl s předběžným seznamem materiálu, který jsme s sebou plánovali vzít. Bylo toho víc než dost, připadalo mi, že se Jan Petr chystá do minulosti přestěhovat menší městečko.
Já teď ale musel vyřešit mnohem důležitější problém – jak nás dostat bezpečně tam i zpět. Při skoku docházelo k přesunu časoprostorového kontinua, které jsme my, bytosti omezené na vnímání čtyř dimenzí, chápali jako sféru o průměru patnácti metrů. Ta byla z naší reality vyříznuta bez ohledu na to, zda v ní bylo vakuum, nebo šlo o několik set kubických metrů olova. V měřítku kvantových energií vakua v tom nebyl rozdíl. Existence návratového vektoru znamenala, že ve stejném čase se tentýž kus časoprostorového kontinua bez dodání další energie vrátil zpět. Fyzici to občas přirovnávali ke kyvadlu existujícímu jen v bodech obratu, pro mě to byla dvě řešení komplikované soustavy rovnic. O slova v témže čase a tentýž kus se vedly zuřivé debaty bez nějakého rozumného výsledku.
Já tentokrát neřešil teoretickou, ale ryze praktickou otázku. Kam mám vektor přesně zamířit, když se povrch Země, poloha kontinentů i výška nadmořské hladiny za sto milionů let podstatně proměnila? Co když nás pošlu sto metrů pod zem a my se objevíme v kulové jeskyni vykousnuté do žulového masívu, odsouzeni k pomalé smrti udušením? Nebo naopak vysoko ve vzduchu? Když přistaneme na padácích, jak se pak do místa, v němž jsme se vynořili, dostaneme? To byla nutná podmínka návratu.
V kanceláři jsem nechal své povinnosti plavat a věnoval se sestavování transformačních matic, které by dokázaly provázáním přes kontinuum definovat souvztažnost dvou míst ve dvou časových rovinách s přesností na několik metrů. Lidsky jsem tomu úplně nerozuměl, ale v operátorové logice teorie časoprostorového kontinua, nepřesné a platící jen za specifických podmínek, to fungovalo. Zabral jsem se do toho naplno a jako pokaždé mě ohromil vznešený soulad vesmíru, v němž jsme žili. Tohle byl můj svět, svět hledání vztahů, zákonitostí, vyšší harmonie. Pracoval jsem dva dny v kuse, jedl jsem, jen protože jsem si natáčel budík, spát jsem nemohl. Poprvé od doby, kdy jsem zjistil, že má teorie není tak dokonalá, jak jsem si myslel, jsem se znovu opravdu hluboce ponořil do práce. Možná víc než kdy předtím. Nakonec jsem to díky úplné znalosti vektoru dokázal. On byl po dobu svého trvání absolutní invariant, on byl můj pevný bod, s jehož pomocí jsem chtěl pohnout zeměkoulí. Nebo přesněji skočit z času do času, z parkoviště na parkoviště.
Po několika dlouhých konzultacích s Palfreym jsem zavolal Janu Petrovi.
„Potřebuju zjistit přesnou nadmořskou výšku vykopávek v Argentině. Je tam víc slibných lokalit, ale ideální by to asi bylo někde blízko Challaca, v oblasti Neuquen v Argentině. Kvůli kalibraci souřadnic,“ začal jsem přímo.
Nevysvětloval jsem mu, že polohu místa pak budu komplikovaně vztahovat přímo k místu, odkud budeme startovat.
„Tak si sežeň, co k tomu potřebuješ, účty posílej mé sekretářce a zařiď to. Dám ti přístup k provoznímu kontu Hard Hunters,“ odbyl mě stroze.
„Já?“ zeptal jsem se překvapeně.
Nedokázal jsem si představit, že bych letěl do Argentiny, dokodrcal se do nějakého zapadákova v poušti, sehnal partu geologů, která by pro mě změřila, co potřebuju, nebo to v horším případě provedl sám a pak se v pořádku vrátil. Můj svět představovaly počítače, matematika, dílna s vybavením, hladký asfalt a vůně benzínu.
„Jasně, kdo jiný,“ zasmál se. „Předpokládám, že je to důležité pro náš návrat. Bude nejlepší, když na to dohlédneš sám.“
S tím zavěsil.
Znovu jsem si uvědomil, že jsem se dobrovolně zapletl do mnohem dobrodružnějšího podniku, než na jaký stačím a jaký se mi zamlouvá. Ale už jsem nemohl couvnout – podepsal jsem smlouvu.
Další den jsem si vzal týden neplaceného volna. Vzhledem k chystanému pronájmu naší skokové technologie panoval všude chaos a mě teoretika nikdo nepostrádal. Den mi trvalo, než jsem zjistil, co všechno k měření potřebuji – stačila obyčejná GPS stanice – a …
