Epilog
Byl příjemný jarní den s větříkem čechrajícím ještě svěže zelené listy bříz a lip. Starý Joshua se při poslední fázi práce stejně zapotil. Byl však spokojený, dřevěná socha muže s umělým okem a monstrózní paží konečně stála. Zbývalo jí dát tvář, natřít a doplnit o revolver, brokovnici, granátomet a velký nůž; čtyři věrné pomocníky největšího ochránce lidí – Drsného spasitele.
Socha stála jen kousek od stezky a každý, kdo přijížděl, na první pohled věděl, koho obyvatelé vzývají a kdo nad nimi drží ochrannou ruku.
Praskla zlomená větev, Joshua vzhlédl od práce a přimhouřil oči, aby lépe viděl.
Cizinec jel na koni, na krásném koni, ze sedlového pouzdra čněla pažba pušky, u pasu měl velký revolver. Na sobě kazajku bez rukávů, zubatá jizva na odhalené kůži prozrazovala, že kdysi přišel o ruku, ale někdo si dal tu práci, aby mu ji pokročilou technologií nebo magií přišil zpět. Totéž se mu přihodilo s okem a většinou tváře.
Joshua nervózně polkl a střelil pohledem k soše. To přece nebylo možné, nebo ano?
„Dobrý den,“ pozdravil muž, když ho spatřil.
Hlas měl znělý, Joshuu pozoroval s očekáváním.
Joshua si nemohl pomoct, ale necítil v něm žádnou hrozbu. Vzhlédl k soše a zazubil se.
„Jste mu podobný, pane. Je to náš patron.“
Muž pobaveně přikývl.
„Nejste první, kdo mi to říká. Někdy mám pocit, že se ten medvěd, co mi to udělal, u těch soch inspiroval.“
„Medvědář?“ chtěl vědět Joshua.
Šelem byla v okolních lesích spousta a mnoho z nich pozměněných. Vesnici by prospělo, kdyby se v ní muž na chvíli zastavil.
„Jo, ale říkám si, jestli nepřišel čas začít dělat něco jiného. Občas ty rány zabolí…“ ukázal muž na rameno, ale usmál se přitom, jako by to neznamenalo víc než štípnutí komára.
Joshua se ošil a podezřívavě se rozhlédl. Najednou se necítil ve své kůži, něco se blížilo.
Stěna zeleně zašustila a vyjelo z ní pět jezdců. Všichni po zuby ozbrojení, bledí, s klobouky stínícími tváře. Joshua ustoupil o krok a ucítil v břiše ledový strach. Tohle byli upíři, bandité, kteří nerespektovali nové zákony a pořádali nájezdy. Tentokrát přišla řada na jejich vesnici.
„Po stezce je to pohodlnější,“ oslovil je přátelsky muž.
Stále se usmíval, ale byl to jiný úsměv než před chvílí, úsměv někoho druhého, kdo se na chvíli vynořil na povrch, jako když se rozvlní oceán a na hladinu vypluje nebezpečný monstrózní obyvatel Hlubiny.
Vůdce upírů se na něj podíval, pak na dřevěnou sochu Drsného spasitele a pak znovu na muže.
Neřekl nic, jen sevřel rty, sklonil hlavu a pobídl své zvíře po stezce pryč od vesnice, jeho společníci ho následovali.
Joshua si až teď uvědomil, že cizinec měl po celou dobu ruku položenou na opasku jen kousek od ohmatané pažby obrovského revolveru. Stejně si nemyslel, že by právě to upíry odradilo.
Když se mu opět odvážil podívat do tváře, viděl tam jen toho prvního – obyčejného medvědáře.
„No není to krásný den?“ nadhodil muž, rozhlédl se a zhluboka se nadýchl.
„Myslíte si, že by se u vás našla nějaká práce? Možná bych se tu načas zastavil. Je tu nádherně, dobrý kraj.“
Joshua zjistil, že mužův úsměv je nakažlivý. Ten chlapík se mu líbil. Třeba se u nich usadí natrvalo. Vypadal, že se o sebe dokáže postarat, a na svět se díval z té lepší stránky.
„Dodělám to zítra a doprovodím vás,“ poklepal na dřevěnou sochu. „Jemu to vadit nebude.“
„To opravdu nebude,“ ušklíbl se pobaveně muž a seskočil z koně.
„Jmenuji se Curtis, Raymond Curtis,“ představil se a nabídl ruku k pozdravu.
THE END
