Kapitola 29
Kuchalovo obydlí nepatřilo k pozoruhodným výtvorům moderní architektury. Jeho hodnota byla nevalná a rozhodně nevzbuzovalo závist. Šlo o polozbořenou chalupu v lese, patrně poslední zbytek vesničky, která tu kdysi stála. Teď zde už bydlel pouze jediný člověk, který nenáležel k elitě národa. Spíše naopak. Nicméně právě tento muž, víceméně považovaný za váguse, mě přivlekl pod střechu, která ještě tu a tam byla schopna zadržet přívaly deště.
Nyní ovšem nebyla této zkoušce podrobena.
V přírodě to nebouřilo a barometr naznačoval mimořádně přitažlivé počasí. Mně to ale nebylo nic platné, jelikož jsem se nacházel stále v dezolátním stavu. Ležel jsem na podlaze, protože takový grand, aby mi poskytl svou jedinou postel, Kuchal zase nebyl. Jinak si na něj nemohu stěžovat.
Každou chvíli mě polil vodou nebo se pokoušel vpravit mi do úst trochu rumu. Díky této odborné péči jsem se zvolna začínal zotavovat. Poněkud jsem splaskl a začal jsem blábolit nesouvislé věty.
Vstupoval jsem opět do života.
Kuchal na to hleděl se zjevným potěšením.
„My, úchylové,“ zubil se, „máme tuhej život. Podobně jako kočky. Úchyla a kopřivu mráz nespálí. My se valíme životem bez ohledu na všeobecné zvyklosti. Neuznáváme pravidla ani zákony. Děláme to, co námi cloumá. Máme své vnitřní potřeby a ty také realizujeme. Říkám to dobře? Tak odpovídej!“
Neměl jsem příliš chuti diskutovat, ačkoli téma bylo zajímavé. Jenomže já jsem ještě nebyl ve formě. Byl jsem schopen pouze nejasného huhlání, šišlání a mumlání.
Musel si to uvědomovat, ale příliš ho to nezajímalo. Prahnul po dialogu.
„Nehraj si na invalidu,“ poradil mi, „a vyslov se k problému. Jako úchyl, o kterýho se zajímají sdělovací prostředky, máš pro to veškerou kvalifikaci.
Tu ti nikdo neupře. Prej sis užíval se svou vlastní nezletilou dcerou. Seš pedofil jako noha! Je to tak?“
„Není!“ vyrazil jsem ze sebe s námahou. „Je to pomluva a produkt zlé vůle! Hanebnost nejvyššího stupně!“
„No to se povedlo!“ zachechtal se Kuchal. „Ty se tváříš, jako bych byl státní zástupce a chtěl tě poslat za mříže! Já jsem přece, kamaráde, na tvý straně!
Mám pro tebe pochopení a z celý duše ti fandím.
Seš úchyl zrovna jako já! I když jinýho kalibru!“
„Nejsem úchyl,“ protestoval jsem, „ale pouze oběť komplotu. Všechno se vysvětlí a já budu očištěn!“
„Leda v očistci!“ zubil se, „ale budeš se muset modlit jako mourovatej! I tak není jistý, jestli uspěješ. Světci nemusej bejt úchylům nakloněný a můžou mít na ně přísnější metr než na ostatní hříšníky.
Já se toho dost bojím, ale nedovedu se ovládnout.
Jsem úchyl tělem i duší!“
„Jsi na holčičky, nebo na chlapečky?“ zeptal jsem se, neboť jsem cítil jeho touhu se mi svěřit.
„Nebo máš jiné záliby?“
Zatvářil se záhadně. Učinil dlouhou dramatickou pauzu a poté pravil: „Už jsi někdy slyšel o Sodomě a Gomoře? To byla hříšná města, která Bůh spláchl z povrchu zemskýho ohnivými jazyky. Kvetly tam totiž veškeré úchylky pudu pohlavního, jaké jen si dovedeš představit. Hlavně ale jeden, kterej má po Sodomě dosud jméno. Možná že o tom něco víš!“
„O Sodomě jsem už slyšel,“ přikývl jsem, „nějaký Lot ji chtěl zachránit před Božím hněvem, ale nemohl mu nabídnout ani deset spravedlivých.“
„Jo jo,“ pokýval Kuchal hlavou, „byla to obrovská zkaženost. Jenže co potom? Se Sodomou Hospodin zatočil, ale úchylky pudu pohlavního nám zůstaly. Sodomisté jsou mezi námi a já jsem jeden z nich.“
„To se na to podívejme!“ vykulil jsem oči, „ty jsi na zvířátka?“
„Na všechny ne,“ vysvětloval, „a hlodavci mě nevzrušují ani trochu. Ale mám stálou milenku. Je to sánská koza Mečislava.“
Několikrát jsem naprázdno polkl. Kozu jako milenku jsem si dost dobře nedovedl představit.
„Hezké jméno,“ zmohl jsem se na pochvalu.
„Tos vymyslel ty?“
„Samozřejmě,“ přikývl pyšně, „a mám dojem, že jsem jí kápl do noty. Je to náročná koza, která si hned tak něco nenechá líbit. Netroufl bych si vnucovat jí jméno, které by se jí nezamlouvalo.“
„Určitě je také mlsná,“ hádal jsem. „Moc toho o kozác…
