[6]
Julie Kafková je rozhodnuta řešit případ své dcery radikálně. Odhodlaně vykročí z domu, ale vzápětí se snaží takticky zacouvat zpátky do průjezdu. Před vchodem parkuje bílé embéčko a z něho juká známý psychiatr doktor Siváček. Tentýž doktor Siváček, který napsal knihu „Některé zvrácenosti z hlediska moderní vědy,“ a který vede sexuální poradnu v časopise Naše zpěvné ptactvo. Tento časopis, jenž byl původě určen několika stovkám ornitologů, má nyní díky sexuální poradně doktora Siváčka dvěstětisícový náklad a žákyně od sedmé třídy včetně jej čtou pod lavicí zejména při hodinách matematiky.
Doktor Siváček se vyřítí ven z vozu a pádí v ústrety poněkud rozmrzelé Julii.
„Paní Julie!“ volá. „To je náhoda!“
Julie se zamračí, ale vzápětí rezignuje a usměje se:
„Co tady děláte, pane doktore?“
„Čirou náhodou jsem jel kolem,“ vysvětluje překotně Siváček, „a v tom jsem vás spatřil. Mohu vás někam dovézt?“
Julie s trochou nevole vstupuje do auta a požádá doktora, aby ji zavezl k Modrým lázním. „Ach, Modré lázně!“ hlaholí doktor. „Právě předevčírem večer se v tom parčíku před nimi přihodila bezmála tragická událost. V křoví se schovával exhibicionista, mimochodem inženýr a otec rodiny, který se obnažil vždy, když šla kolem samotná dívka, vracející se z plovárny. Jedna nervově labilní slečna se polekala, začala křičet a záhy se kolem ní shromáždil dav, který se s nevšední ochotou rozhodl exhibicionistu lynčovat. Nastala veliká honička, během níž rozvášnění lidé málem utloukli nevinného posunovače.“
Julie neklidně posedává na sedadle, neboť doktorovy výklady o perverzích všeho druhu pokládá za nevhodné. Před několika dny musela absolvovat přednášku o fetišismu a kultu nahoty.
„Poslyšte, pane doktore,“ přeruší ho ve chvíli, kdy přechází k nedovolenému styku se zvířaty, „opravdu jste kolem nás jel náhodou?“
„Samozřejmě to nebyla náhoda,“ přiznává doktor. „Vlastně šlo o dokonale promyšlený plán. Čekal jsem na vás bezmála dvě hodiny.“
„A kdybych nevyšla vůbec?“ zeptá se Julie.
„V takovém případě bych byl ovsem velice smutný,“ řekne ponuře psychiatr. „A když jsem smutný, musím se nějak ventilovat. Nejlépe by bylo se poprat, ale mne bohužel každý zmydlí. Proto se buď opiju nebo zavolám jedné své známé.“
„Chcete, abych na ni žárlila?“ usměje se Julie.
„Udělala byste mi tím velikou radost,“ připouští doktor, „ale váš vztah ke mně není zatím takového druhu, abych v to mohl doufat. Ale vy si to jednou rozmyslíte. Vím to zcela určitě!“
Julie zavrtí hlavou. „Proč jste tak tvrdohlavý, pane doktore? Vy byste přece mohl ještě myslet na svobodné děvče a chcete si uvázat na krk vdovu s třemi dětmi. Copak je to rozumné?“
„Člověk není vždycky pánem svých činů,“ vysvětluje doktor. „Nyní například léčím akademika, který se někde ve Florencii zamiloval do nahé sochy na mostním oblouku. V každé volné chvíli za ní jezdí do Florencie, ačkoliv jeho vlastní profesí je šlechtění kedlubnů.“
„Kvalifikujete tedy sám svůj vztah ke mně jako patologický,“ řekne Julie.
„Částečně ano,“ připouští doktor, „ačkoli co je patologické a co není? Má touha vidět vás a mluvit s vámi vás ovšem nemusí zajímat. Má naděje je pouze v tom, že i vy mne jednou budete potřebovat. Že se ke mně obrátíte nejen jako k nejlepšímu příteli, ale i…“
„To stačí,“ řekne Julie, „už jsme před Modrými lázněmi.“
