Mořský vlk a veselá vdova (Miloslav Švandrlík)

[65]

Julie čeká na Romana a je v báječném rozmaru. Má dobrý pocit člověka, který prohlédl nepřátelskou léčku a neuvízl v ní ani drápkem. Zato její milenec přichází pokryt čerstvými ranami surového a nelítostného života.

Obejmou se poněkud nesměleji, než bývá jejich zvykem, neboť si nejsou jisti, jestli a odkud je nepřátelské oko sleduje.

A pak se počnou vzájemně seznamovat s novými poznatky intrik a urputného boje, vedeného proti nim. Julie vypráví o svalovci, který k nim přišel na večeři a bezmála zdemoloval pokoj. Romana to příliš nepobaví, neboť při veškeré sebekritičnosti se vidí přece jen jinak.

Pak spustí on. Nejprve o paní Spálové, která se patrně po útěku z plovárny někde poblíž nervově zhroutila, a poté o záměru Světlany provdat se za hubeného instalatéra.

„To je docela určitě pouhý trik,“ uklidňuje ho Julie. „Musíme být připraveni na různé formy intenzivního nátlaku!“

„Možná, že je to trik,“ připouští Roman, „ale kdo ví, jak půjde ta forma nátlaku daleko! Rozhodně by mi bylo nemilé, kdyby mě má dcera vydírala tím způsobem, že bude sbírat sexuální zkušenosti!“

„Jednou s tím stejně začne,“ upozorní ho Julie, „a je jí osmnáct!“

„Bude!“ řekne Roman. „A teprve za čtyři měsíce!“

„V každém případě se musíš na něco takového připravit“, chlácholí ho Julie, „a ne lynčovat každého, koho s ní uvidíš! Mne na tvém místě by spíš zajímalo, z jaké je ten chlapec rodiny a jaké s ní má opravdu úmysly!“

„To je typicky ženské stanovisko,“ hučí Roman. „Žena se vždycky snaží dceru co nejdříve a co nejlépe udat. Cinkání svatebních zvonků má pro ni téměř magickou přitažlivost! Ale já jako otec musím přece uvažovat trochu jinak! Vždycky jsem doufal, že z té holky něco bude. Doktorka nebo inženýrka! Že si jí lidi budou vážit. A ona si v sedmnácti přivede domů instalatéra, kterej mě požádá o její ruku!“

„Instalatér je výnosné a vyhledávané povolání,“ uvažuje Julie, „a jestli je to hodný chlapec…“

„Hodnej asi bude,“ připouští Roman, „protože když jsem ho srazil se schodů, tak se choval ukázněně a ani necek!“

„Tys ho, chudinku, srazil se schodů?“ diví se Julie.

„Trochu jsem to přehnal,“ přiznává Roman, „ale to bylo tím, že jsem ho doma nečekal. Jinak bych se určitě ovládnul!“

Julie přikývne. Varuje Romana před podobnými akcemi, neboť nemusejí vždycky proběhnout tak hladce, jako tentokrát. Co kdyby ten nešťastný mladík padl na hlavu a zabil se? Nebo kdyby zblbl?

Roman pokorně přijímá milenčiny výtky a slibuje, že bude příště postupovat s krajní rozvahou.