KAPITOLA PÁTÁ
Byl nejvyšší čas – Siréna houká nocí – „Houpačka ještě lítá!“ – Pan Houžvička telefonuje na policii – Poplach! – Řidič rozdá dobré rady a potom usne – Tlustý Martin se vzbudí a uvidí tu nadílku – Pozdvižení v autobusu – Stařec je také očkován – „Nechtěli byste ty dveře laskavě zavřít?“ – Obrovská ruka vymrští Hynka do vzduchu – Ještě jednou zahřmí – Hanička ztrácí nervy – Tomáš přemýšlí a dojde ke strašnému poznání
Právě v době, kdy Hynek opustil autobus a vydal se v ranním šeru po stopách pana Houžvičky, ležel už malý Kája v měkké, bílé nemocniční posteli a lékař mu dával injekci. Kája sebou trochu škubnul, když mu špička jehly projela kůží, ale neprobudil se. Od té doby, co v lese pod stromem usnul a zdálo se mu o zdivočelé houpačce, se už nevzbudil. Ležel v posteli v bergstadtské nemocnici, spal a nevěděl nic o tom, jak se tam dostal. To věděli jen pan Houžvička a teta Beáta, kteří stáli vedle jeho postele a přihlíželi.
„Štěstí že to šlo tak rychle,“ řekl lékař. „Byl už nejvyšší čas!“
Pan Houžvička kývl.
Vzpomněl si na dům u silnice a na rozhovor, který vedl s mužem v telefonní centrále nemocnice. Vysvětlil mu, kde se nacházejí a že mají s sebou těžce nemocné dítě, které potřebují okamžitě dopravit do nemocnice. Muž v centrále jim slíbil, že pošle záchranku.
Trvalo hodinu, než sanitka dorazila. Pan Houžvička uložil neklidně spícího Káju na lavici u kamen a starý pán uvařil kávu. Řekl, že sice slyšel dunět dvě laviny, ale že je neviděl. Teta Beáta mluvila málo. Sotva dopila kávu, položila hlavu na stůl a usnula. Spala, dokud nepřijelo auto s červeným křížem. Pak pomohla panu Houžvičkovi donést Káju k sanitce. Jakmile uviděla dva muže, kteří se sanitkou přijeli, zase ožila.
„Musím na policii!“ vykřikla. „Musím se postarat o to, aby poslali pomoc! Jsem odpovědná za autobus plný dětí, které jsou ještě uvězněny ve sněhu.“
Pan Houžvička jí přátelsky poklepal na rameno.
„Jenom hezky všechno pěkně po pořádku,“ mínil. „Nejdřív dovezeme Káju do nemocnice.“
A tak se také stalo. Poté, co se rozloučili se starým pánem, nastoupili do sanitky a ta se rozjela. Bílé auto s červeným křížem uhánělo po zasněžené silnici směrem na jih, až vítr hvízdal v oknech. Chvílemi, na nebezpečných křižovatkách, zapnul řidič výstražnou sirénu. Auto sebou házelo sem a tam. Jeden z mužů Káju pevně držel, aby nespadl z nosítek na zem. Teta Beáta seděla vedle pana Houžvičky. Vyčerpáním usnula. Najednou sebou auto prudce zatřáslo a teta Beáta se znovu vyděsila.
„Děti,“ řekla, „musím k dětem!“
„To bude dobrý,“ utěšoval ji pan Houžvička a poklepal jí přátelsky na koleno.
Sanitka už zase pokračovala na jih…
Asi za hodinu byli ve městě. Projeli liduprázdnými ulicemi a konečně zastavili před velkou budovou, nad jejímž vchodem stálo:
MĚSTSKÁ NEMOCNICE
Oba muži vyskočili a vynesli Káju na nosítkách ven. Nesli ho po schodech a pak tichými chodbami. Pan Houžvička a teta Beáta pospíchali za nimi. Jejich kroky hlasitě duněly. Konečně došli k pokoji, ve kterém stála jediná postel, a tam oba muži postavili nosítka s Kájou na zem. Vstoupil lékař, pan Houžvička mu rychle řekl všechno, co chtěl vědět, a sestra mezitím svlékla Kájovi šaty a uložila ho do postele. Kája se přitom na pár okamžiků probral a s vytřeštěnýma očima zachraptěl: „Ta houpačka lítá… pořád ještě lítá!“.
Sestra mu jemně položila ruku na rozpálené čelo a pokývala hlavou. Nevěděla, o čem mluví. Taky to vědět nemohla! Musela by znát jeho sen. Když Kájovi změřili teplotu a důkladně mu prohlédli krk za pomoci silné elektrické lampy, dostal první injekci.
A to se dělo právě ve chvíli, kdy Hynek opouštěl autobus se spícími dětmi a vydal se po stopách pana Houžvičky…
„Pane doktore,“ řekl pan Houžvička, když dal lékař Kájovi injekci a zase se narovnal, „teď musíme rychle mluvit s policií!“
„Proč?“ zeptal se lékař.
„Nejdřív,“ řekla teta Beáta ospale, „se musí zdejší policie spojit s policií v Salcburku a zařídit, aby se Kájova maminka všechno dozvěděla. Zřejmě sem přijede nej…
