Aféra Niny B. (Johannes M. Simmel)

25

„Düsseldorfe, mluvte prosím, tady máte Mallorku.“

„Haló… haló… hotel Ritz…“

„Seňoru Brummerovou, prosím.“

„Okamžik…“

„Tady je paní Brummerová.“

„Nino!“

„Roberte! Hrozně jsem čekala, až zavoláš!“

„Nemohl jsem dřív na hlavní poštu, byl jsem u Zorna…“

„Volal mi manžel, dneska odpoledne.“ Mlčel jsem.

„Rozuměl jsi? Volal mi manžel.“

„Ano, to jsem očekával.“

„Předstíral, že mluví ze své kanceláře. Předstíral, že je zdravý a veselý, Říkal mi, že… říkal mi, jak je do mě zamilovaný… Mohl sotva mluvil, slyšela jsem, jak sípá a lapá po dechu… ale když jsem se ho zeptala jestli není nemocný, řekl mi, že je špatné spojení a kromě toho že běžel moc rychle do schodů. Zítra zavolá znovu, Roberte! Bude teď volat denně, řekl. Já se zblázním! Nevydržím to… Jeho hlas, tvůj hlas…“

„Chceš, abych radši nevolal?“

„Ale ano! Prosím! Ale takhle to přece nemůže jít dál… Je to pořád horší, pořád krutější…“

„Miláčku, ještě trochu času… Dej mi ještě trochu času…“

„Ty něco chystáš! Řekni mi, že něco chystáš, aspoň něco! Řekni mi to. Jinak ztratím nervy. Řekni mi, že něco uděláš.“

„Udělám něco. Už to skončí. Brzy.“