28
Udeřila mě. Udeřila mě. Udeřila mě. Jsou věci, které snesu. Ty prováděla dosud. Udeřila mě. To neměla dělat. To bylo trochu moc. „Jedno pivečko, jeden koňáček.“
„Ještě jeden, dvojitý.“
„Ještě jeden dvojitý, prosím.“
Moje žena mě tehdy také udeřila. Když jsem vešel do pokoje. Udeřila mě do tváře tak, jak jsem byl udeřen před chvílí. A pak… pak jsem to udělal. Všechno se se mnou točilo, jako se se mnou všechno začíná točit teď, v lebce mi bušila krev, jako mi začíná bušit teď…
„Ještě jeden dvojitý, prosím.“
Musím zavřít oči, tak se se mnou všechno točí. A krev mi v lebce buší a buší a buší. Udeřila. Udeřila. Udeřila mě. Venku stojí auto.
Nechci se tam dívat. Musím se tam dívat. I venku se všechno točí v zelených závojích deště. Ale auto tam stojí. Sedí v něm a povídají si. Nevím, co. Nina se na něj dívá vlhkýma psíma očima, na toho krásného mladíka, s nímž se válela v posteli, nahá a vzrušená. Vrátil se, její tělo po něm touží, budou to dělat zas, budou…
Ne.
Jak to: ne? Zabráním tomu.
Idiote! Jak tomu můžeš zabránit?
Už jednou jsem něčemu zabránil. Dostal jsem za to dvanáct let, ale Margit zemřela. Nemohla mě už podvádět. Udělám to znovu, ano, udělám to znovu. Tentokrát za to nepůjdu do vězení. Udeřila mě. Klid. Musím se uklidnit.
Ne, nechci. Už ne. Skoncuju s tím. Co se tady děje, přesahuje mé síly. Nestačím na to. Skoncuju s tím. Se sebou i s těmi dvěma.
Vrátím se k nim. Ten krásný mládenec je slabší než já. A zbabělý. Margit je jen žena. Ne, ne Margit. To bylo… to bylo tehdy. Tahle se jmenuje Nina. Margit. Nina. Margit. Nina. Vůbec si jich nevšimnu. Beze slova se rozjedu. Pořád ještě prší. Bude to vypadat jako nehoda. Vrhnou se na mě a udělají všechno, abych zastavil. To je jasné. Ale sedí za mnou. Zezadu mě nemůžou tak bít. Po půl kilometru se Rýn přiblíží až k silnici. Znám to místo. Je tam spousta výstražných značek. Voda je tam velmi hluboká. Strhnu volant. Vůz přejede napříč přes silnici. Vykřiknou. Pokusí se vysvobodit z rakve, která je stáhne dolů, dolů, ale bude už pozdě. Voda vnikne otevřeným okénkem do auta, křečovitě se k sobě přitisknou, tak jako se já přitisknu k volantu. Margit a Toni. Nina a Toni. Nina a Toni.
Krev… krev mi v lebce…
Položím na stůl peníze a obléknu si mokré sako. Jdu docela pomalu, protože teď už je jedno, jestli zmoknu. Deset kroků ke cadillaku, který stojí v soumraku masivní a temný a houpá se mi před očima, jako se houpá všechno.
Dopotácím se k autu zezadu, aby si ničeho nevšimli, to je důležité, aby si ničeho nevšimli.
Pět kroků. Uklouznu. Upadnu. Vstanu. Krev. Krev v lebce. Margit a Nina. Margit a Nina… Ještě tři kroky.
Jak je to světlo pořád zelené! Voda je taky zelená. Doprovázet nás budou ryby a rostliny. V noci bude tma a zima, ale to už nebudeme vědět. Ninino krásné tělo zetlí a v jejích krásných vlasech se usadí řasy a živočichové.
Ještě krok.
Udeřila mě. To je konec.
Pak otevřu dvířka a padnu za volant. Vtom ucítím na rameně Nininu ruku a slyším, jak vzlyká: „Holdene, díkybohu, že jste tady, Holdene!“
