9
Velice talentovaný starý podvodník mě kdysi důkladně vyškolil ve velkém umění, kterak působit ve střízlivém stavu silně opile.
Kolem půlnoci jsem se pro roli náměstek na konferenci převlékl do obleku a opilý jako slíva jsem se zjevil v Zátiší. Sunul jsem se s přehnanou obezřetností člověka, který kráčí po dvacetimetrové kladině čtyřicet pater nad Park Avenue. Majestátně pomalu jsem se uvelebil na barové stoličce. Upřeně jsem zíral před sebe do lahví na regálu, ale koutkem oka jsem sledoval, jak se ke mně blíží spokojený lišáček. Otřel naprosto čistou barovou desku.
„Dobrý večer, pane,“ pronesl s lehkým důrazem, jenž vykvetl na dolarovém spropitném z odpoledne. „Plymouth s ledem?“
Zvolna jsem přesunul pohled k němu, zaostřil jsem tři metry za něj a potom na něho. Mluvil jsem uvážlivě, s pauzou za každým slovem, aby nabyla na zřetelnosti. „Už jsem tady zřejmě byl. Máte vynikající paměť, dobrý muži. Plymouth by mi bodnul. Velice. Ano. Nesmírně vám děkuji. Máte to tu hezké.“
„Já děkuji vám, pane.“
Postavil přede mne skleničku, ale neopustil mě. Zíral jsem před sebe, dokud se nerozhoupal k odchodu, a pak jsem prohodil: „Zítra, zítra, zítra.“
„Prosím?“
„Jak se jmenujete, vzácný příteli?“
„Albert, pane.“
„Zítra, zítra, zítra. To řekl básník, Alberte. Vydělal jsem tenhle měsíc mraky peněz. Přímo vulgární hromadu peněz.“
„Blahopřeji, pane.“
„Děkuji, Alberte. Máte pochopení pro druhé. Vzácná vlastnost. Moji daňoví poradci zařídili, abych si z té částky mohl ponechat co nejvíc. Moji kolegové se užírají závistí. Moje drahá ženuška se na mě bude usmívat. Zítra, zítra a zítra. V jednom z těch zítřků utrhnu další hrušku ze stromu života. Ale jaký to bude mít smysl. Jaká je symbolická hodnota?“
„No, peníze jsou peníze. Chci říct, štěstí si koupit nemůžete, ale takhle vás alespoň tolik nepálí, když jste nešťastný.“
„Nešťastný. Já věděl, že máte pochopení. A taky se nudím, Alberte. Dny plynou, jeden jako druhý.“ Otočil jsem se na stoličce a rozhlédl se po stolcích. Pianistka s opálenými ňadry se převlékla do dlouhých modrých šatů, vystřižených až k pasu. Zcela určitě musely mít vestavěnou nějakou fintu, aby zakrývaly alespoň hroty prsů. Když jsem se otočil zpátky, mírně jsem se zapotácel, zavřel jsem oči, znovu jsem je otevřel, zvedl jsem skleničku a zíral jsem na ubrousek pod ní. „Ano. Samozřejmě. Zátiší. Navštívil jsem dneska večer spoustu podniků, Alberte. Mluvil jsem s mnoha a mnoha lidmi. Málokdo měl pochopení. Nedokážou porozumět tragickému traumatu dnešní doby. Někdo mi naznačil, abych se vrátil sem. Už jsem zapomněl kdo. Možná mi jen tak něco namluvil. Takový urostlý chlapík, pokud si vzpomínám. Celý dnešní večer už se mi vybavuje jen mlhavě. A tak je to se všemi večery. Propadnou se v mlze, splynou, ztratí smysl. Zítra, zítra, zítra. Alberte, já vím, že vy mi rozumíte. Už jste to dokázal. Ale dovedete také tolerovat omyly bližních?“
„Jak já to vidím, pane, každý se může zmýlit. Ne?“
„Vy jste také filozof! Můj omyl bude pravděpodobně taktického druhu. Ten velký chlap v podniku, který si teď nemůžu vybavit, mi naznačil… slyšíte, Alberte, naznačil… že tady bych našel ouško, malé kočičí ouško, do něhož bych mohl vypovědět svůj tesklivý příběh a svou touhu po radosti. Člověk je tvor osamělý, Alberte. A cítí se osamělý všude. Pokud jsem snad požádal o službu, kterou tento podnik neposkytuje, nemůže či nehodlá poskytnout, pak je mi nesmírně líto, že jsem se vás dotkl. Prosím co nejponíženěji za prominutí, vzácný příteli.“
Rozhodl se ještě zvýšit lesk již tak třpytivých sklenic. „Podívejte, pane, řeknu to takhle. Na celé pláži nenajdete hezčí bar. A teď, řekněme, sem vejde nějaké děvče. Pochopte, nemyslím nějakou šlapku. Prostě děvče z lepší rodiny, je rozrušená, možná že se něco stalo, má nějaké trable s klukem, je třeba rozmrzelá nebo smutná. Rozumíte? Sedí tu u baru a má už tak jednu přes míru a třeba už nemá ten správný odhad a začne se tu kolem ní motat nějaký pobuda. Co udělám? Když říkám pobuda, může mít na so…
