22. KAPITOLA
Nakonec v Torontu objevil starého kamaráda, profesora Danielsona, který dobře Waterburyho znal a byl ochoten pokusit se věc zařídit. Dal Danielsonovi číslo do motelu a poprosil ho, aby zavolal Waterburymu co nejdříve. Kdyby Danielson zjistil, že Waterbury není schopen nebo ochoten spojit se s Meyerem a domluvit si s ním tajnou schůzku, zavolal by.
Nezbývalo, než čekat a pokoušet se strávit sendvič s rostbífem, který mi ležel v žaludku jako mrtvý pásovec. Motelová televize byla kabelová. Zeslabili jsme úplně zvuk a sledovali zprávy na teletextu, které s mnoha překlepy a s nesprávným pravopisem postupovaly rychlostí retardovaného desetiletého školáka.
Po obrazovce se posunovaly katastrofy světa. Sucha a vraždy. Inflace a bilance. Drogy a demonstrace. Počítání mrtvol a nové junty.
Problémy se zprávami jsou v tom, že všichni se dozví všechno příliš rychle, příliš často a mnohokrát. Zprávy byly vždycky špatné. Tygr, který žije v lese, právě sežral tvou ženu a děti, Joe. Pod shnilými větvemi nejsou letos žádní tlustí červi, Ale. Ti šílenci ve vesnici na druhé straně hor trénují chlupatě mamuty, aby nás zválcovali na placato, Pete. Zašili dva zloděje a jednoho blázna, Mary. Lidé v televizi shromažďují všechny špatné zprávy, které se kde dají vyšťourat, a chrlí je zpět na všechny v konstantním proudu elektronů. Stanou se dvě věci. Za prvé, všichni přestaneme poslouchat, takže zprávy musí být stále hrůzyplnější, aby upoutaly naši pozornost. Za druhé, všichni jsme čím dál tím víc přesvědčeni o tom, že všechno jde do hajzlu a že není žádná naděje. A ve světě bez naděje platí heslo ‚semper fidelis‘, které v překladu znamená ‚každý týden je týdnem, kdy máš přefiknout svého kamaráda i jeho ženu, je-li on mimo město‘.
Telefon zazvonil, Meyer vyskočil, vypnul kompresor a zvedl sluchátko. Palcem a ukazováčkem naznačil kolečko, aby mi znázornil, že se dostal za oponu společnosti. Několik minut naslouchal, přikyvoval a nakonec řekl: „Ano, mnohokrát děkuji, budeme tam.“ A zavěsil.
„Slečna Caroline Stoddardová, soukromá sekretářka pana Waterburyho. Máme se s ním setkat v SeaGate. Projedeme hlavním vchodem a dáme se podle malých oranžových šipek, které nás zavedou do prostoru skladů. Probíhají tam teď dva malé kontrakty. Zemní práce a dláždění. Končí ve čtyři a pracovníci odcházejí. Prostor je v noci hlídán a v tuto roční dobu začíná strážní směna v osm hodin. Pan Waterbury se s námi setká v kanceláři na konci jednoho skladu za ohradou proti hurikánům, blízko parkoviště strojů a asfaltovny. Místo poznáme podle jeho auta. Sejdeme-li se tam s ním v pět, budeme mít dost času na nerušený rozhovor.“
Dostali jsme se tam trochu brzy, tak jsme kousek jeli po A-l-A, a když jsme našli malou mezeru v dopravním blázinci, Meyer zajel ke kraji silnice. Na pláži bylo plno plážových bugin na tlustých pneumatikách, pár lidí se koupalo. Chodili jsme s Meyerem sem a tam a probírali své plány, když nás předjela robustní motokrosová motorka, zastavila těsně před námi a chlap s černým vousiskem, které by stačilo na nacpání polštáře, se na nás zlostně mračil a túroval motor. Vypadal velmi svěže a velmi nepřátelsky.
„Máte nějaký problém?“ zeptal jsem se.
„Vy máte problém. Jak se tady tak můžete plížit a čumět na nahatý lidi?“
„Ale, ale, ale,“ řekl Meyer s úsměvem. „Je-li to nutné, koukám se. Ale zpravidla je to nudné. Jestliže se díváte na hopsající pěkná mladá děvčata, je to po určitý čas estetické potěšení. Nedostane se vám písek do toho motoru?“
Meyer je odzbrojující. Mpžná jen úplný šílenec, docela slepý, by dokázal do něj zapíchnout nůž. Ale jinak se každý agresor rychle uklidní.
„Je to dobře utěsněné, takže se to nestává. Ale při dobré snaze se to může podařit. Myslel jsem, že jste další chlapi s dalekohledem, jako ten poslední pár. Když půjdete dost daleko tímto směrem, narazíte na konec bugin a uvidíte ty holky.“
Meyer řekl: „Odpusťte, ale měl jsem dojem, že v současnosti se věří, že předvádění přirozeného těla léčí strasti spo…
