KAPITOLA DESÁTÁ
„Pane, na slovíčko, prosím!“
„Poslouchám vás, spanilá čtenářko.“
„Pravil jste, že vévodovi z Longueville bylo prominuto.“
„Ovšem.“
„Ale co ostatním vévodům?“
„Když vzpoura vypukla, byli všichni obviněni z urážky majestátu a byla jim odňata jejich místodržitelství. Ale po porážce u Ponts-de-Cé, když krále poprosili za prominutí - klečíce na jednom nebo na obou kolenou, podle stupně provinění…“
„Kdo, prosím, pane, žádal za prominutí na obou kolenou?“
„Épernon. Pravděpodobně proto, že byl recidivista, že se účastnil i první války mezi matkou a synem.“
„Pane, tahle podrobnost je skoro až příliš hezká. Nevymyslil jste si ji náhodou?“
„Nikterak ne. Jestli mně nevěříte, zeptejte se na to Héroarda. Ten byl toho pokleknutí svědkem. Ale dovolíte-li, budu pokračovat. Když vévodové poprosili za prominutí, byla všecka opatření proti nim zrušena.“
„A nic jiného než to zrušení sankcí se nestalo?“
„Ale ano! To, jak král kající vévody přijal: s tím nejchladnějším chladem.“
„Cože? Žádné uvěznění? Žádný soud? Žádná Bastila? Žádné stětí?“
„Co vás napadá, spanilá čtenářko? Vévoda a pair odsouzený k smrti?“
„Ale Jindřich IV. přece dal popravit Birona.“
„Jenže Biron byl vévodou a pairem teprve čerstvého data a nepatřil k žádnému velikému rodu. Krom toho se zrádně spojil se Španěly a měl veliké vojenské vlohy. Byl tedy pro krále vážnou hrozbou a po králově smrti i pro jeho syna. Ale stejně vzbudila jeho poprava pohoršení.“
„Jestli vám dobře rozumím, jsou vévodové a pairové téměř nedotknutelní.“
„Je to vskutku téměř tak.“
„Ale ve jménu čeho?“
„Ve jménu krve, spanilá čtenářko! Krve! Úcty ke krvi! Jak odsoudit k smrti vévodu z Longueville, když díky vzdálenému předkovi, levobočkovi z Orléansu, má v žilách královskou krev?“
„Ale není taková beztrestnost velikým nebezpečím pro stát?“
„Nesmírným! A proto se Ludvík po celý svůj život všemožně snažil velmože pokořit.“
„Domnívala jsem se, že to byla myšlenka Richelieuova.“
„Richelieu tu myšlenku vyslovil, Madame, a nemilosrdně ji uváděl ve skutek. Ale pojal ji před ním už král.“
„Ještě maličkost, pane. Proč se bitvě, která vyústila v naprostou porážku vzbouřených velmožů a královny matky, říká šprým od Ponts-de-Cé?“
„Je to výraz posměchu a kdo jej vymyslil, to nevím. Pro ty, kteří v bitvě přišli o krk, to ovšem žádný šprým nebyl: na královnině straně padlo padesát šlechticů a čtyři stovky vojáků. Ti ubožáci přišli o život pro nic a za nic.“
„A co královna?“
„Královna rozhlásila urbi et orbi, že se už nikdy nespolehne na francouzská knížata a dodala - poslouchejte dobře, spanilá čtenářko - že už více nechce být odloučena od krále, svého syna.“
„Když víme co víme, je to řeč až dojemná…“
„Vám jsou k smíchu už tahle slova, spanilá čtenářko. Co teprve řeknete tomu, až se dozvíte, že ve stejně licoměrném duchu prohlásil Richelieu o královně Raduje se z nezdaru svých zbraní. Jistě vám neuniklo, že to je alexandrin a že by zaujal důstojné místo v nějaké tragédii, kdyby ovšem sama myšlenka nebyla tak směšná.“
„Pane, dovolte ještě otázečku! Královna matka se tedy vrátí do Paříže?“
„Ovšemže. Do komnat, přístupných rovnou ze dvora Louvru, které jsem ostatně už popsal.“
„Nebyl to právě váš pan otec, kdo řekl: ‚Ludvík dává přednost tomu, aby se vezla v kočáře s ním, než aby zůstala venku a srocovala proti němu raubíře‘?“
„Ano, řekl to otec.“
„Mám však dojem, pane, že dáma jejích vlastností může nadělat mnoho mrzutostí i uvnitř kočáru.“
„Bohužel, je třeba se toho obávat.“
„A poslední otázka, pane. Chystáte se oženit?“
„Taková otázka by nenapadla nikoho jiného než právě dámu.“
„A je to důvod, proč na ni neodpovědět?“
„Není to cosi zvláštního, Madame, že sotva je řeč o svatbě, všecky dámy nastraží uši a vzrušením se jen tetelí, i když mají tak málo důvodů si manželský stav chválit, naříkajíce obvykle na těžká slehnutí, na ztrátu krásy, na potíže s dětmi, na tyranii manžela či na jeho nezájem?“
„To je pravda. Ale stále ještě jste mi neodpověděl.“
„Pane Bože, …
