19 KAPITOLA
„Propánakrále, co se vám stalo?“ zahřímal Ted Bishop, když Metcalfe vkročil do vestibulu hotelu Metropol. „Vypadáte hrozně. Ještě hůř než váš pokoj po nájezdu mladých křesťanů!“
Metcalfe na něj mrkl, ale bez zastavení pokračoval k výtahu. „Měl jste pravdu – Rusky se umí pořádně rozparádit.“
„To že jsem řekl?“ Bishop se zatvářil zmateně. „Já takovou zkušenost neudělal.“ Přistoupil blíž, zastínil si zarudlé oči před světlem a důvěrně špitl: „Zdá se, že máte zahraniční doprovod.“
„Jak to?“
„Nejde po vás jen vojenská rozvědka a buzeranti od NKVD, jak se jim dneska říká. To je normální. Jenže po vás čmuchají i frickové.“
„Němci?“
„Dneska ráno přišel jeden fricek a vyptával se recepčních na jména všech nových hostů. Cizinců, kteří se ubytovali za poslední týden.“
Metcalfe strnul na místě, otočil se a jakoby nic prohodil: „Páni, tak náckové už si zkouší, jak by jim Moskva slušela,“ pokusil se o vtip. „Zalíbilo se jim tady až moc, nemáte ten dojem?“
Bishop pokrčil rameny. „Ten chlap byl nejspíš agent SD, aspoň podle toho, jak vypadal. SD, to je Sicherheitsdienst, bezpečnostní služba říšského vůdce. Ale na recepci moc nepochodil. To víte, jazykové problémy. No a Rusáci nemají otázky moc rádi, pokud je ovšem sami nekladou.“
„Dostal, co chtěl?“ Noví hosté? Cizinci? Jistě, mohla to být náhoda, ale Metcalfe se obával, že není. Proč zrovna Němec? uvažoval.
„Vzal jsem si ho stranou a trochu jsem si s ním pokecal. Znáte to, my novináři hladovíme po informacích – říkal jsem si, že by mi mohl napovědět, oč frickům běží, stačil by třeba jen drb. Stálo by to aspoň za pár řádků v příští zprávě. ‚Podle jednoho německého návštěvníka tohoto zbídačeného města…‘ a tak dále. Čtenáři tyhle nesmysly úplně žerou. Použil jsem všechny svoje vyslýchací schopnosti. Hezky jsme si popovídali.“
„O čem?“
„Ten chlápek toho ví hodně o muzice. Osobně se setkal s Walterem Giesekingem. A taky s Elisabetou Schwarzkopfovou.“
„Chtěl po vás jména hostů?“
„Jasně. Pořád se k tomu vracel.“
„A vyhověl jste mu?“ Metcalfe se snažil zachovat lehký tón.
„Jeden starý známý ho prý požádal, aby tady někoho našel. Říkal, že jméno si přesně nepamatuje, ale ten člověk měl nedávno přijet z Paříže.“
„Tak to jsem z obliga.“
„No, já jsem každopádně trochu lepší v získávání informací než v jejich podávání. To víte, pracovní deformace. Řeknu vám, že mi ta jeho historka moc neseděla. Že by si nevzpomněl na jméno? Ale no tak, chlapče, vymysli si něco lepšího, tohle volá do nebe!“
Roger Martin ještě spal, když Metcalfe zaklepal na dveře. „Nechtěl by ses projít?“ zeptal se ho Metcalfe.
„Ani ne,“ zívl Roger.
„Tak fajn. Jde se.“
Už v hotelu se na ně pověsila nová směna tajných, kteří okamžitě zaujali pozice, v nichž Metcalfe rozpoznávat běžnou sledovací techniku NKVD. Jeden se držel kus za nimi, druhý přešel ulici a pokračoval rovnoběžně. Nebyli to amatéři, ale ani prvotřídní profesionálové. Nezdržoval se v okolí i světlovlasý agent, který ve srovnání se dvěma průměrnými hráči působil jako kouzelník Houdini? Vyloučit se to nedalo. Metcalfe však za žádnou cenu nechtěl zavdat některému z pronásledovatelů důvod ke znepokojení či podezření. Potřeboval si zkrátka s Rogerem promluvit někde venku, daleko od hotelových mikrofonů. Museli se chovat nenápadně a předvídatelně.
Pozorovatelům by se mohlo zdát, že si Metcalfe vyrazil na svižnou ranní procházku po rušné ulici, jako obchodník, který si vzal den volno na klidnou prohlídku památek. Jeho hlas však vůbec klidný nebyl. Rychle Rogerovi vylíčil, co se stalo – od strašlivého nepořádku v hotelovém pokoji přes špičkového agenta, kterého na něj nasadili, až po znepokojivé zmizení radiostanice.
Roger se stále víc chmuřil. Když slyšel u ukradené vysílačce, škubl sebou. „Víš, jakou práci mi dalo ten krám zakopat, aby mě přitom nikdo neviděl?“
„Dokázal bys sehnat chybějící součástky? Krystal mám. Klávesa na morseovku a další věci by se daly vymontovat z krátkovlnných vysílaček…“
„To myslíš vážně?“ ozval se Roger.
…
