23 KAPITOLA
„Kristepane, oni jsou všude, a my je nevidíme!“ zahřměl Drew a praštil pěstí do stolu v hotelu. „Jak mě našli?“
Claude Moreau stál tiše u okna a díval se ven. „Ne vás, příteli,“ řekl tiše, „nikoli plukovníka Webstera a jeho uniformu, ale mě.“
„Vás? Myslel jsem, že jste řikal, že o vás skoro nikdo v Paříži neví,“ utrousil Latham kousavě. „Že jste tuctový typ a že máte sbírku těch podělaných klobouků!“
„Tady nešlo o to, že mě někdo poznal. Oni přesně věděli, kde budu.“
„Jak je to možné, Claude?“ zeptala se Karin de Vriesová, jež seděla na posteli ve svém pokoji v hotelu Bristol, který si vybrali za útočiště. Každý z nich přitom vešel zvlášť.
„Vaše velvyslanectví asi není jediné zamořené místo.“ Moreau se odvrátil od okna. Z tváře mu čišel smutek a zároveň vztek. „Nepřítel pronikl do mé vlastní kanceláře.“
„Chcete říct, že svatá Deuxieme Bureau má ve svých řadách špiona, nebo dokonce dva?“
„Prosím tě, Drew,“ hlesla Karin a zavrtěla hlavou na znamení, že Moreau prožívá těžký šok.
„Neřekl jsem, že Bureau, monsieur.“ Šéf Deuxieme se upřeně zadíval Lathamovi do očí a ledově dodal: „Mluvil jsem o mé vlastní kanceláři.“
„Tomu nerozumím.“ Drew ztišil hlas, po sarkasmu v něm už nebylo ani památky.
„To ani nemůžete, protože neznáte náš systém. Já jsem le directeur a místo mého pobytu vždycky musí někdo znát – pro případ mimořádné situace. Kromě Jacquesa, který mi pomáhá plánovat denní program, ho sděluji jediné osobě, jež se mnou úzce spolupracuje a má moji naprostou důvěru. Má u sebe pípátko, abych se s ní mohl spojit v kteroukoli denní i noční hodinu.“
„Jak se ten člověk jmenuje?“ Karin se na posteli mírně předklonila.
„Je to žena. Jmenuje se Monika ďAgostová a pracuje jako moje sekretářka už víc než šest let. Ona ale není obyčejná sekretářka, spíš důvěrná asistentka. Jedině ona věděla o kavárně – dokud to neřekla někomu jinému.“
„Nikdy jste o ní ani na okamžik nezapochyboval?“ pokračovala Karin.
„A ty o Janine Clunesové?“ zeptal se Drew. „Ne, ale to byla přece manželka velvyslance.“
„A Monika je zase nejlepší kamarádka mojí ženy. Manželka mi ji vlastně sama doporučila. Studovaly spolu na univerzitě a Monika pak prošla školením v Service ďEtranger, kde pak během svého nešťastného manželství pracovala. Celé ty roky si byly velice blízké… A teď je to všechno tak zjevné.“ Moreau se odmlčel a přešel ke stolu, za nímž seděl Latham. Zvedl telefon a vytočil číslo. „Celé ty roky,“ opakoval šéf Deuxieme, zatímco čekal, až se na druhé straně někdo ozve. „Chovala se tak strašně mile a přátelsky… Ne, přátelé, tenhle útok nebyl namířený na vás, ale na mě. Padlo rozhodnutí, můj čas vypršel. Našli si mě.“
„O čem to mluvíte?“ zeptal se jej Latham naléhavě.
„Lituji, ale to nemohu říct ani vám.“ Moreau zvedl ruku a řekl francouzsky do telefonu: „Okamžitě jeďte do St. Germain k rezidenci Madame ďAgostové a zajistěte ji. Ať ji hned prohledá nějaká agentka, aby se zjistilo, jestli u sebe nemá jed… Nebudu odpovídat na žádné otázky, prostě udělejte, co říkám!“ Francouz zavěsil a unaveně se posadil na velké křeslo u zdi. „Všechno mě to pořádně dožralo a taky je mi smutno,“ pravil zadumaně.
„To jsou dvě rozdílné věci, Claude,“ namítl Drew. „Nemůžete mít vztek a zároveň truchlit. Když vám jde o život, musí něco převážit.“
„Některé věci se nedají jen tak zamést pod koberec, mon ami,“ řekla Karin de Vriesová. „Vzhledem k tomu, čím vším jsme prošli, určité vysvětlení bychom si zasloužili. Aspoň mlhavé.“
„Pořád přemýšlím, jak dlouho to asi plánovala, kolik toho zjistila, kolik vyzradila…“
„Proboha, komu?“ domáhal se Latham.
„Těm, kteří dávají hlášení Bratrstvu.“
„No tak, Claude!“ pokračoval Drew. „Řekněte nám něco!“
„Tak dobře.“ Moreau se opřel a levou rukou si promnul oči. „Tři roky jsem hrál nebezpečnou hru a mastil si kapsy miliony franků. Moje však budou jen v případě, že prohraju a zvítězí jejich věc.“
„Hrál jste to na obě strany?“ vyhrkla vyplašená Karin a vstala z postele. „Jako Freddie?“
„Dubl?“ Latham vstal z k…
