40 KAPITOLA
Za velkým obdélníkovým oknem se rýsoval rozlehlý prostor přehrady Beauvais. Nacházeli se v ohromném kancelářském komplexu vedoucího vodárny a jeho zaměstnanců, kteří byli dočasně nahrazeni vojenským velitelem dohlížejícím na bezpečnostní opatření. Generál byl nicméně dost inteligentní a citlivý, takže naslouchal radám civilního vedoucího a odmítl používat jeho psací stůl. Jacques Bergeron už přes čtvrt hodiny volal s Paříži, co chvíli přitom vzdychal a potlačoval slzy.
Generál rozložil mapu a stoh fotografií po obřím stole u okna a s ukazovátkem v ruce podrobně popisoval svá obranná zařízení. Starý voják si však byl vědom, že jeho čtyřčlenné publikum není stoprocentně soustředěné. Členové jednotky N2 co chvíli pošilhávali po důstojníku Deuxieme za psacím stolem a snažili se zachytit, co říká. Jacques nakonec zavěsil, vstal ze židle a přešel ke stolu.
„Obávám se, že je to daleko horší, než jsme si dokázali představit,“ hlesl a zhluboka se nadechl, aby se ovládl. „Zní to sice strašně, ale možná je lepší, že Clauda zabili, když už to muselo být. Kdyby přežil, našel by doma svoji milovanou ženu zastřelenou.“
„Do prdele!“ zařval Drew, vzápětí však ztišil hlas do hrdelního mumlání. „Bez milosti,“ řekl, „s těma kurvama se musí jednat bez milosti! Koho uvidíme, toho odděláme.“
„Je tady ještě jedna okolnost. Sice není vůbec podstatná, protože Claude Moreau pro mě byl učitel a něco jako otec, ale je to fakt. Z rozkazu prezidenta Francie jsem se stal prozatímním ředitelem Deuxieme a musím se vrátit do Paříže.“
„Vím, že takhle jste to nikdy nechtěl, Jacquesi,“ řekl Latham, „ale gratuluju vám. Nevybrali by vás, kdybyste nebyl nejlepší. Váš učitel vám dal dobrý výcvik.“
„To je fuk. Ať už se v následujících šestnácti hodinách stane cokoliv, podám rezignaci a najdu si jinou práci.“
„Proč?“ zeptala se Karin. „Mohli by vás jmenovat stálým ředitelem. Kdo jiný by to měl dělat?“
„Jste velice laskavá, ale já to musím vědět nejlíp. Já jsem dobrý podřízený, dokonce snad velice dobrý, ale nejsem vůdčí typ. Člověk k sobě musí být upřímný.“
„Z toho, co se stalo, je mi nanic,“ řekl Latham, „ale musíme se dát znova do práce. Vy to dlužíte Claudovi a já zas Harrymu. Začněte od začátku, pane generále,“ dodal. „Chvilku jsme nedávali pozor.“
„Musím se vrátit do Paříže,“ zopakoval Bergeron. „Nechci, ale tak zní rozkaz – přímo od prezidenta – a já ho musím poslechnout. Rozkazy se musí poslouchat.“
„Tak jeďte,“ řekla Karin mírně. „Uděláme, co bude v našich silách, Jacquesi.“
„Správně. Vy se vrátíte do Paříže a zůstanete v kontaktu s Londýnem a Washingtonem,“ pravil rezolutně Latham. „Ale Jacquesi – musíte nás průběžně informovat.“
„Au revoir, mes amis.“ Důstojník Deuxieme se otočil a zdrceně vyšel ze dveří.
„Kde jsme skončili, pane generále?“ zeptal se Drew a naklonil se nad stůl. Po obou stranách měl Dietze s Anthonym, Karin stála naproti nim.
„Tohle jsou ozbrojení muži, které jsem rozmístil po celé oblasti,“ začal starý voják a ukázal na ohromnou mapu přehrady a okolních lesů. „Nenapadá mě žádné obranné opatření, na které bychom nepomysleli. A to mám dlouhá léta zkušeností z terénu, včetně Jihovýchodní Asie, kde hrozilo napadení nepřátelskými partyzány. Na letecké základně třicet kilometrů odsud čeká v pohotovosti eskadra plně vyzbrojených bojových letounů. V lesích a na silnicích máme dvanáct set vojáků, všechny jednotky jsou přitom v neustálém spojení, a dále dvacet protiletadlových stanovišť vybavených raketami s okamžitým naváděním. Sedmnáct skupin pyrotechniků bez odpočinku prohlíží břehy a hledá časované nálože. Je tady také hlídková loď se zařízením pro chemické rozbory, která křižuje kolem největších přítoků. Při první známce toxicity vyšlou stavidla signál a šoupata se posunou na příjem vody z jiné oblasti.“
„Pokud by k tomu muselo dojít,“ ozval se Drew, „jak dlouho potrvá, než začnou přitékat náhradní zdroje?“
„Podle vedoucího, který se za chvíli vrátí, je nejdelší zaznamenaný čas čtyři hodiny a sedm minut. To by…
