Epilog
Slunce klesalo k obzoru. Cameron a Leslie seděli v křesílkách na břehu laguny ostrova Outer Brass 26. Montroseová držela u ucha satelitní telefon a domlouvala se se synem o přestupu na anglickou školu.
„Žádný problém, mami,“ odmítl Jamie námitku, že britský vzdělávací systém je přísnější než americký. „Budu chodit o rok níž než Roger. Slíbil, že mi pomůže… Už musím končit. Coleman nás veze na další exkurzi. Říká, že když mám chodit na britskou školu, musím poznat místní život. A taky se naučit jazyk. Prý neumím anglicky. Mimochodem, pozdravuje ode mě Cama. Je to fajn chlap. Mám ho rád.“
„Ty mu říkáš Cam?“ zopakovala matka nedávnou synovu otázku. „Snad pan Prycer, ne?“
„Nech toho, mami, už nejsem malý kluk. Taky mám hormony.“
„Jamie!“
„Měj se mami. Ahoj.“
„Ten klacek,“ povzdechla si Leslie a stiskla tlačítko přerušující satelitní spojení. „Pozdravuje tě. Prý jsi fajn chlap a má tě rád.“
„Já jeho taky. Proč jsi na něho křičela?“
„Měl tu drzost říct mi, že má hormony.“
„Kolik mu je? Patnáct? Tak to s ním pěkně cloumají.“
„Jsem jeho matka!“
„To tě snad nediskvalifikuje z poznání pravdy.“
„Ne, ale o některých věcech by se mělo mluvit s jistou dávkou taktu.“
„A to mě přivádí k otázce, co bude s námi.“ Prycer se natáhl pro skleničku a napil se. „Ještě jsme se nad tím pořádně nezamysleli.“
„Musí se mezi námi něco měnit? Mně to vyhovuje, tobě taky.“
„Chtěl bych víc. Před lety jsem pochopil, že v mém životě je prázdné místo, a smířil jsem se tím. Dokázal jsem s ním žít, ale už nechci. Chci žít s ženou, kterou upřímně miluji.“
„Má to být nabídka k sňatku, agente Prycere?“
„Ano, podplukovníku Montroseová.“
„Jsem dojatá, Came, opravdu.“ Leslie ho vzala za ruku. „Ale bojím se, že si neuvědomuješ, jakou zátěž bych pro tebe mohla znamenat. Jsem kariérní důstojník a armáda mě může kdykoliv poslat na druhý konec světa. Nechci se té kariéry vzdát. Hodně dlouho a hodně tvrdě jsem studovala a pracovala, než jsem dosáhla svého postavení. A pak je zde můj syn. Nevím, zda bys byl ochoten převzít takovou odpovědnost.“
„Proč ne? Myslím, že James je úžasný kluk… Ne myslím, vím! Ukázal nám, co v něm vězí! Říkáš, že mě má rád. Já jeho taky. Dobrý začátek, ne?“
„A co armáda?“
„Také mám svou kariéru zpravodajského důstojníka a i mě může Frank Shields kdykoliv poslat na druhý konec světa. Ale představ si, jak nádherná setkání potom budeme prožívat… Podívej, Leslie, oba víme, že bychom těžko snášeli sedavé zaměstnání. Letadlem se dostaneš z jednoho konce světa na druhý za půl dne a uvaž jen, kolik profesí musí neustále cestovat. Myslím, že bychom to zvládli.“
„Dokážeš být velmi přesvědčivý.“
V tom okamžiku je přerušil sílící hukot a tepavý svist rotoru. Po větru se rychle blížila helikoptéra opatřená přistávacími plováky. Cam a Leslie ji krátce zahlédli nad korunami palem a za okamžik viděli, jak dosedla na hladinu nedaleko pláže Pak se otevřely dveře a jako první vystoupil Scofield; otočil se, pomohl Antonii seskočit do mělké vody a ruku v ruce se brodili k pevné zemi.
Obě ženy se objaly. „Toni, tohle místo je pozemský ráj,“ rozplývala se Montroseová. „Nedivím se, že ho tak zbožňuješ.“
„Má své výhody… Vidím, že se ženisté opravdu snažili. Dokonce prořezali palmy.“
„Taky vám vylepšili generátorový systém.“
„Kdo se jich o to prosil?“ vyjel podrážděně Scofield. „Fungoval docela dobře.“
„Dostali rozkazy přímo z Bílého domu,“ odvětil Cameron. „Ztrojnásobili výkon. Od majora, který jednotce velel, ti mám vyřídit, že je to dar vděčného národa.“
„Prezident mi nic neřekl, a to jsem s tím klukem strávil víc než hodinu.“
„Kluk?“ Antonia nesouhlasně potřásla hlavou. „Teda Brane…“
„Neřekl jsem, že se mi nelíbí. Ve skutečnosti ho považuju za velmi schopného mladého muže, svědomitého a pozorného. A taky je štědrý. Vysvětlil jsem mu, že můj důchod sotva pokrývá naše životní náklady, protože moje pověst nás nutí žít inkognito mimo Státy, a on přímo před mýma očima zvedl telefon, zavolal do Agentury a donutil je, aby mi ho zdvojn…
