28
Bena vzbudilo bzučení fénu. Mlhavě si uvědomil, že je v hotelovém pokoji ve Vídni a že ho bolí záda po noci strávené na nepohodlném gauči. Protáhl krk, uslyšel vítané křupnutí obratlů a pocítil úlevu. Strnulost ustoupila. Dveře koupelny se otevřely a polovinu pokoje zaplavilo světlo. Anna Navarrová na sobě měla hnědý tvídový kostým, poněkud staromódní, ale elegantní. Byla čerstvě nalíčená.
„Za hodinku jsem zpátky,“ oznámila mu. „Můžete ještě spát.“
Přímo naproti konzulárnímu oddělení americké ambasády stála šedivá budova. Přesně, jak říkal Ostrow. Na ceduli v hale byl seznam čísel kanceláří amerických a rakouských firem. V desátém patře podle něj sídlila kancelář obchodního atašé Spojených států amerických, což byla zástěrka pro vídeňskou pobočku CIA. Podobná „tykadla“ nebyla u státních organizací nijak neobvyklá. A někdy Anně posloužila jako užitečná stopa.
Anna vstoupila do nenápadné recepce. Za strohým úředním stolem pod velkým znakem USA seděla mladá žena, která zvedala telefony a ťukala do klávesnice počítače. Ani nezvedla oči. Když se Anna představila, recepční stiskla tlačítko a ohlásila ji.
Za necelou minutu se objevil pobledlý úředník. Měl propadlé tváře plné jizviček po akné a prošedivělé kaštanové vlasy. Za brýlemi s kovovou obroučkou se skrývala malá šedivá očka. Typický byrokrat.
„Slečna Navarrová?“ řekl a podal jí ruku. „Já jsem Phil Ostrow.“
Recepční bzučákem otevřela dveře, jimiž předtím vešel, a Ostrow Annu zavedl do malé zasedací místnosti. Za dýhovaným stolem s umakartovou deskou seděl pohledný štíhlý muž s temným výrazem. Měl prokvetlé černé vlasy ostříhané na ježka, hnědé oči a dlouhé černé řasy. Mohlo mu být necelých čtyřicet. Zjevně pocházel z Blízkého východu. Ostrow s Annou se posadili na opačné konce stolu.
„Yossi, tohle je Anna Navarrová. Anno, to je Yossi.“
Yossi měl opálenou tvář a hluboké vrásky kolem očí, což mohl být následek mžourání v ostrém slunci, nebo života plného velkých stresů. Jeho brada byla hranatá a rozštěpená. Měl hrubou pleť s den starým strništěm vousů. Přesto na něm bylo cosi hezkého.
„Těší mě, Yossi.“
Unaveně přikývla, ale neusmála se. Yossi učinil totéž. Ruku jí nepodal.
„Yossi je vyšetřovatel — to jí můžu říct, ne?“ spustil Ostrow. „Pracuje tady ve Vídni pod dokonalým krytím. Přistěhoval se z Izraele do Států, když mu bylo necelých dvacet. Všichni si myslí, že je Izraelec — takže když se dostane do potíží, vina padne na někoho jiného.“ Ostrow se uchichtl.
„Ostrowe, to by snad stačilo,“ zavrčel Yossi. Mluvil hrubým barytonem. V jeho řeči byla patrná hrdelní hebrejská „r“. „Takže si to shrneme: v posledních týdnech zemřela po celém světě řada lidí a vy jejich smrt vyšetřujete. Víte, že jde o vraždy, ale nevíte, kdo je má na svědomí.“
Anna na něj nechápavě zírala.
„Vyslýchala jste Benjamina Hartmana na Sicherheitsbüro. A od té doby jste v ním v těsném kontaktu. Je to tak?“
„Kam tím míříte?“
„Podáváme oficiální žádost, abyste nám Hartmana přenechala,“ vmísil se do hovoru Ostrow.
„Co to sakra…?“
„Na tohle nestačíte.“ Ostrow opětoval její přímý pohled.
„Nerozumím vám.“
„Hartman představuje bezpečnostní riziko. Je to bigamista.“
Anna poznala slangový výraz CIA — používal se pro americké agenty, kteří se dali naverbovat nepřátelskou stranou. „To nechápu. Chcete říct, že Hartman patří k nám?“ To byl absolutní nesmysl. A co když ne? Vysvětlovalo by to jeho bezproblémové cestování Evropou, aniž by vzbudil pozornost pasových orgánů, nad čímž se sama pozastavovala. A nehodilo by se snad krytí mezinárodního finančníka pro různé druhy práce CIA? Potomek slavného rodu finančníků — žádný výmysl by nebyl tak univerzální a přesvědčivý.
Yossi s Ostrowem si vyměnili pohledy. „Tak úplně k nám zas nepatří.“
„Ne? Tak je to?“
„Podle naší teorie pracuje pro někoho od nás, kdo jedná na vlastní pěst. Dalo by se mluvit o ilegálním verbování.“
„Zavolali jste si mě jen proto, abyste mi vykládali o svých teoriích?“
„Potřebujeme ho dostat zpátky na americkou půdu. Agen…
