36
Od moře se hnaly závany studeného zimního větru a ohýbaly stébla trávy na písečných dunách. Zářivě jasné slunce se prodralo přes oblaka rychle se ženoucí po obloze, ale jeho paprsky nepřinášely teplo. Na Boží hod vánoční panovala na pobřeží i krátce po poledni zima.
Chancellor se ohlédl na vlastní stopy v písku. Chodil po dunách nahoru a dolů mezi dvěma pomezními čarami, které mu vytyčil Quinn O’Brien. Z celého desetimetrového úseku měl dobrý výhled na shluk keříků nad dunami, nalevo od chodníku z prken, který vedl od silnice k moři. Právě tam se O’Brien skrýval a kromě Petra ho nikdo nemohl spatřit.
Agent navrhl jednoduchou taktiku. Počká v houštině, dokud Jacob Dreyfus nepřijede, a přesvědčí se, jestli podle instrukcí pošle taxi pryč. Pokud je Christopher zradil – když taxikář neodjede nebo se objeví další auta s jeho pomocníky –, dá Quinn Petrovi signál a oba se rozběhnou ke krytému místu nad přilehlou pláží, kde na ně čeká v autě Alison.
Tento sebeobranný postup označil Quinn termínem „záložní prostředek“. O bezprostřední sebeobraně, diktované okolnostmi, musel rozhodnout sám Petr. V kapse kabátu měl pistoli ráže 38 s krátkou hlavní, kterou vzal ve vlaku Paulovi Bromleymu. Touto zbraní ho chtěl Bromley zabít. Pokud bude muset, Petr ji použije.
Ozvalo se krátké, pronikavé hvízdnutí – první signál. Taxík se přiblížil na dohled.
Nedokázal by ani odhadnout, kolik času uběhlo, než spatřil vyzáblou postavu. Každá vteřina mu připadala nekonečně dlouhá a srdce mu bolestně bušilo o žebra. Sledoval, jak se drobný, křehký Dreyfus belhá po prknech k otevřené pláži. Byl o hodně starší, než si ho Petr představoval, starší a mnohem křehčí. Při prudkých poryvech oceánského větru vrávoral, písek mu šlehal do obličeje a nutil ho sklánět se a otáčet hlavu; hůl mu na vlhkém dřevu neustále podklouzávala.
Došel na konec chodníku, a než seskočil z poslední plaňky, zapíchl hůl do písku. Za silnými čočkami brýlí si Petr v jeho očích přečetl prosebnou otázku. Ochablé tělo už nedokáže absolvovat zbytek cesty; nemohl by mladší muž přijít k němu?
Ale Quinn byl neoblomný. Poloha je životně důležitá; je třeba mít neustále na paměti, že možná budou muset rychle utíkat. Petr zůstal stát a Dreyfus se namáhavě pustil po pláži bičované větrem.
Dreyfus upadl. Chancellor se už už rozběhl po písku, ale O’Brienovy mávající paže ho nekompromisně zastavily. Agent FBI trval pevně na svém, jeho signál byl jednoznačný.
Dreyfus byl teď vzdálený asi deset metrů a Petr mu zřetelně viděl do obličeje. Bankéř se podle všeho dovtípil a na tváři se mu objevil rozhodný výraz. S pomocí hole se těžce zvedl. Nepevným krokem, mrkaje proti písku unášenému větrem, přistoupil k Chancellorovi; ani jeden nenatáhl ruku k potřesení.
„Tak jsme se sešli,“ konstatoval Dreyfus prostě. „Chci vám něco říct a vy chcete něco říct mně. Kdo začne?“
„Dodržel jste moje pokyny?“ zeptal se Petr, jak mu to předtím přikázal O’Brien.
„Samozřejmě. Jde nám o výměnu informací; oba chceme zjistit, co ví ten druhý. Proč věc zbytečně komplikovat? Víte přece, že vás hledá policie.“
„Ano, z nesprávných důvodů.“
„Lidé, kteří po vás jdou, mají na věc jiný názor. Ale to je vedlejší. Jestli jste nic nespáchal, vaše nevina vyjde najevo.“
„Provinil jsem se pouze tím, že jsem zatracený hlupák! Ale nesešli jsme se proto, abychom se bavili o mně.“
„Sešli jsme se, abychom si promluvili o jistých událostech, které se týkají nás dvou.“ Dreyfus zvedl ruku k obličeji, aby se ochránil před prudkým závanem větru. „Musíme se dohodnout.“
„Já se s vámi o ničem dohodnout nemusím! Zmanipulovali jste mě, obelhali a podvedli, stříleli na mě. Čtyři lidé jsou mrtví – čtyři oběti vraždy, o kterých vím. Tři z nich jsem viděl umírat na vlastní oči. Jenom bůh ví, kolik nešťastníků dohnal ten šeptavý hlas v telefonu k šílenství! Ale vy je znáte. Já jen některé.“
Petr se letmo podíval na rozbouřenou hladinu, pak se znovu zahleděl na Dreyfuse.
„Všechno jsem napsal. Nečekali jste, že napíšu právě toto, ale napsal…
