20
Mezi dvěma pouličními svítilnami, úhlopříčně přes ulici proti zdobeným těžkým dveřím budovy z hnědého kamene parkovala limuzína. Na předním sedadle seděl uniformovaný řidič. Řidič u volantu takového vozu nebyl v ulici lemované stromořadím rozhodně nic neobvyklého. Neobvyklé však bylo, že ve stínu na hlubokých zadních sedadlech zůstávali skryti dva další muži a ani trochu se neměli k vystoupení z auta. Namísto toho pouze sledovali vchod do domu z hnědého kamene. Takto si byli jisti, že nemohou být spatřeni ani žádnou infračervenou kamerou.
Jeden z pasažérů si upravil na nose brýle. Za tlustými skly vypadaly jeho oči jako oči sovy, které podezíravě sledovaly okolí. Alfred Gillette, ředitel Oddělení pro prověřování osobních dat a jejich hodnocení Národním výborem pro bezpečnost, promluvil. „Jak je uspokojivé, být přítomen zhroucení celé té domýšlivostí. A o co uspokojivější je být dokonce příčinou tohoto kolapsu.“
„Vy ho ale opravdu nemáte rád, že?“ pronesl Gillettův společník, ramenatý muž v černém pršiplášti. Jeho přízvuk svědčil o slovanském původu.
„Je mi odporný. Představuje pro mě vše, co na Washingtonu nenávidím. Správné školy, domy v Georgetownu, farmy ve Virginii, poklidné schůzky v těch jejich klubech. Mají svůj uzavřený svět, do kterého se člověk nedostane – oni si ho prostě sami řídí. Prevíti. Washingtonská elitní nafoukaná šlechta. Využívají intelektu jiných lidí, práci druhých, a to všechno halí do formálních rozhodnutí, na nichž se skví jejich podpisy. A pokud do tohoto světa nepatříte, jste jenom jakousi beztvarou bytostí, zvanou ‚celkem fajn poskok‘.“
„Přeháníte,“ pronesl Evropan s očima upřenýma na hnědý dům. „Onehdy jste si vůbec nevedl špatně. Jinak bychom vás přece nikdy nekontaktovali.“
Gillette se zamračil. „Jestli jsem si nevedl špatně, tak to bylo jen proto, že jsem se stal nepostradatelným pro více takových lidí, jako je David Abbott. Mám v hlavě tisíc údajů, o kterých oni nemají ani ponětí. Je to prostě pro ně pohodlnější, když mě postaví tam, kde se odpovídá na otázky a kde je třeba vyřešit nějaké problémy. Ředitel Oddělení pro prověřování osobních dat a jejich hodnocení! Oni prostě tenhle titul, tohle místo pro mě vytvořili. Víte proč?“
„Ne,“ odpověděl Evropan s pohledem na hodinky, „nevím proč, Alfrede.“
„Protože nemají tu trpělivost trávit dlouhé hodiny hloubáním nad tisícovkami různých hlášení a fasciklů. Radši si vyjdou na večeři někam do Sant Souci nebo se naparují před komisemi Senátu, kde předčítají ze stránek, které jim připravili druzí – ti neviditelní, bezejmenní. Prostě ti jejich ‚celkem fajn poskoci‘.“
„Jste zahořklý,“ pronesl Evropan.
„Víc, než si dokážete představit. Celý život dělat práci pro pitomce, kteří by si měli všechno dělat sami. A co za to? Nějaký titul a občasný oběd, při kterém ze mě tahají rozumy už mezi krevetami a předkrmem. Tohle dělají všichni, i ten vrcholně arogantní David Abbott, a přitom by bez lidí jako já neznamenali vůbec nic.“
„Jenom Mnicha nepodceňujte. Ani Carlos si to nedovolí.“
„Jak by také mohl? On přece vůbec neví, čím je cenný. Všechno, co Abbott dělá, je zahaleno tajemstvím, takže nikdo ani nemůže vědět, kolika chyb se dopustil. A když náhodou už nějaká vypluje na povrch, pak za ni můžeme my, blbci jako já.“
Evropan sklouzl pohledem z okénka na Gilletta. „Jste moc emotivní, Alfrede,“ pronesl chladně. „Musíte si na to dávat pozor.“
Úředník se usmál. „Tohle nikdy nebude na překážku. Věřím, že celý můj příspěvek Carlosovi to jenom potvrdí. Řekněme, že se připravuji na konfrontaci, o kterou bych nechtěl přijít za nic na světě.“
„To je alespoň slovo chlapa,“ prohlásil ramenatý muž vedle něho.
„A co vy? Jak jste na mě připadl?“
„Věděl jsem, po čem mám pátrat.“ Evropan se znovu zadíval okénkem ven.
„Myslím vás. Práci, kterou děláte. Pro Carlose.“
„Nemám žádné podobně komplikované důvody. Pocházím ze země, kde vzdělaní lidé jsou povyšováni podle vrtochů blbců recitujících zpaměti marxistické litanie. Carlos taky věděl, kde hledat.“
…
