8. Korkorán
Jay Korkorán se vynořil z přepravníku do nádherného jara pozdního dubna. Přepravník spočíval na horské loučce. Pod ním se rozkládalo úzké údolí se stříbrným pásem vody. Nad ním se tyčila pahorkatina s vrcholky ostrými jako nůž. Stromy se oděly do hávu jemné zeleně čerstvě rašícího listí a luh se honosil pastelovým kobercem rozkvetlého lučního kvítí.
Vystoupil i David a stanul vedle něj. „Urazili jsme poněkud delší trasu, než jsem zamýšlel,“ poznamenal. „Neměl jsem čas zadávat kurs. Prostě jsem odtamtud vypadl!“
„Jak daleko jsme se dostali?“ zeptal se Korkorán. „Ne že by na tom nějak zvlášť záleželo!“
„Skutečně si myslím, že to nehraje roli,“ počítal David. „Dostali jsme se však blíž mému rodnému období, než je mi příjemné. Teď se zhruba nalézáme – plus minus nějakých pár stovek let – 975 000 let po začátku vašeho letopočtu! No a prostorově jsme kdesi v místech, jimž se říkalo Pensylvánská kolonie. Slyšel jste už o ní?“
„V mé době,“ ohradil se Korkorán, „tam už žádná kolonie nebyla!“
„Dejte mi trochu času provést výpočty! Máte-li zájem, určím místo s přesností jedné či dvou mílí a čas s odchylkou jediného roku!“
Korkorán zavrtěl hlavou. „Vidím tam nahoře něco zvláštního,“ ukazoval na vrchol hřebene, svažujícího se až k jejich loučce. „Jistou nepravidelnost! Mohla by to být ruina?“
„Může být,“ přisvědčil David. „Takhle daleko v čase je Země poseta dávno zapomenutými objekty. Opuštěnými městy, silnicemi, které přežily dobu, kdy něčemu sloužily, svatyněmi a jinými uctívanými místy, které lidé opustili, když se změnilo náboženství. Chcete tam vylézt a podívat se?“
„Nebylo by to marné,“ uvažoval Korkorán. „Shora můžeme propátrat celou krajinu!“
Nedošli ani do poloviny svahu a už bezpečně poznali, že na vrcholku opravdu trůní nějaká ruina.
„Mnoho z ní nezbylo,“ poznamenal David. „Ještě pár století a zmizí ze světa – rozpadne se v hromadu kamení. Pár hromad se tu roztrousí navíc. Už nikdy nikdo nevypátrá, jaká stavba tu vlastně stála. S archeologem se už nesetkáte. Rasa ztratila zájem o vlastní dějiny. Dějiny totiž představují příliš těžké břemeno! Řekl bych, že tam někde je uschovaný psaný dokument, v němž lze nalézt úplnou zprávu o původním účelu ruiny a její historii. Nikdo ho však číst nebude. Historii dnes nikdo nestuduje!“
Vyšplhali téměř na vrchol a před sebou spatřili hradby či přesněji to, co z nich zbývalo. Bortily se a žádná jejich část nesahala výš než něco přes tři metry. Aby se k nim dostali, musili si opatrně volit cestu mezi spadanými kamennými bloky, z nichž mnohé už částečně pohřbila hlína.
„Někde tu musela stát brána,“ napadlo Korkorána.
„Ta ruina je větší,“ zamumlal David, „než se zdálo při pohledu z louky!“
Pokračovali v cestě podél hradby a došli k bráně. V rohu brány seděl na holé zemi stařec a opíral se o zdivo. S cáry jeho šatů si vlažně pohrával mírný větřík dující od hřebene. Muž neměl boty. Na hrudník mu splývaly bílé vousy a stejně bělostné vlasy se mu v chumáčích válely po ramenou. Z tváře mu zahlédli pouze čelo, nos a oči.
Když jej zpozorovali, zůstali nehnutě stát. Opětoval pohled, aniž by projevil nějaký zvláštní úžas. Nepohnul se, pouze jim bosými prsty u nohou zakýval vstříc.
„Slyšel jsem vás přicházet,“ oslovil je, „už zdaleka! Jste neohrabaní tvorové!“
„Litujeme, že jsme vás vyrušili,“ omluvil se Korkorán. „Netušili jsme, že tady někdo je!“
„Nerušíte. Ničím se nenechám rušit. Už celá léta mě nic nedokázalo vyrušit! Kdysi jsem se věnoval prospektorské činnosti. Potuloval jsem se těmito kopci s pytlem a rýčem a hledal jsem všelijaké poklady. Něco jsem našel, ne mnoho, a pak jsem si uvědomil, že poklady neposkytují žádnou hodnotu. Teď si povídám se stromy a kameny, s nejlepšími přáteli, jaké člověk může potkat! Na světě je příliš mnoho lidí, bezcenných lidí! Nedělají nic, jen spolu rozmlouvají, aniž by tím něco sledovali; prostě se jen kochají zvukem vlastního hlasu. Všechnu práci za ně udělají roboti. Já jsem si robota nepořídil; nevyužívám robota k vlastnímu pr…
