Jak Aleš rozluštil mrak
SEDĚLI JSME V NAŠÍ KŮLNĚ, CO UŽ SKORO vypadá jako pořádná družinová klubovna, bylo hodně pozdě večer a v kůlně hořely svíčky, co vrhaly takové zvláštní stíny. Totiž vypadalo to na stěnách kůlny tak, jako že jsou tam různě natažený všelijaký pařáty, co se šplhají ke stropu, takže to bylo dost strašidelný, jenže na to nikdo z nás asi nemyslel, ačkoliv jsme byli zticha, jelikož jsme přemýšleli. Přemýšleli jsme o nálezu v kovové krabici a na nic kloudného jsme nemohli přijít.
„Poklad,“ řekl Mirek divným hlasem, „to je, to jsme teda našli.“
Což řekl tak divným hlasem, že každému bylo jasné, že to nemyslí vážně.
„Ale je zajímavý,“ začal Čenda, jenže Aleš mu skočil do řeči.
„Roman přece říkal, že to je historický. Že jsme náhodou udělali objev.“
„Tři starý klíče,“ ušklíbl se Mirek, „a balíček letáků z války.“
Načež Mirek vzal krabici do ruky, otevřel ji a vyndal ten hadr, co v něm byly ty klíče a ten balíček letáků přetažený zpuchřelou gumičkou.
Vzal jsem Mirkovi letáky z ruky. Byly všechny stejné, velké asi jako sešit a byla na nich nakreslená hvězda a nápis Smrt fašismu.
Načež Čenda se podíval na hodinky a řekl, že se diví, kde je brácha, jelikož jak nám slíbil, že za náma do klubovny zajde, tak by tu už dávno podle Čendových hodinek měl být. Načež se podíval na hodinky taky Mirek a řekl, že i podle jeho hodinek by tu Roman už měl dávno být. Já hodinky neměl a Alešovi to zřejmě bylo fuk, protože si vzal ode mě ten balíček letáků a mumlal: „To je určitě z války po nějakým ilegálním člověkovi. To by mě zajímalo, jestli je třeba ten člověk ještě živej.“
„To těžko,“ řekl Mirek, „za takový věci se ve válce popravovalo,“ pravil Mirek a ukázal na letáky, „přeci jsme se to učili.“
„To je fakt,“ řekl jsem, jelikož moje pekelecká babička mi vždycky říkala, že válka je svinstvo, což ona musí vědět, protože zažila dvě světové války a vždycky vzpomínala na strejdu Arnošta, kterého já vůbec neznal, jelikož strejda byl zastřelenej v květnu pětačtyřicátýho roku u libeňskýho mostu, když já ještě dávno nebyl na světě.
„A k čemu asi patřily ty klíče?“ řekl Čenda a zrovna v té chvíli se Alešovi rozsypaly ty letáky, jelikož držel balíček jen za tu zpuchřelou gumičku.
„Co tu vyvádíte?“
A zrovna v té chvíli se taky ve dveřích klubovny objevil Roman, a to tak tiše, že jsme se ani nestačili leknout.
„Tak co, přišli jste na něco?“
Mirek s Alešem sbírali letáky a Čenda řekl: „Tys na něco přišel?“
Roman kývl a vytáhl z tašky desky, co v nich měl jeden ten leták z balíčku, co jsme našli v kovové krabici.
„Zašel jsem s tím do muzea dělnického hnutí. Napadlo mě, že třeba ty letáky vydávala za války nějaká odbojová skupina a že bysme se tak o ní mohli dozvědět něco víc.“
„A co?“
„Nic,“ pokrčil Roman rameny, „v muzeu žádné podobné letáky nebyly. Takže je to přece jen objev,“ řekl Roman rychle, když viděl naše zklamání, „musel jsem v muzeu slíbit, že tam svůj nález odevzdáme.“
„Ha,“ řekl pojednou Aleš, „koukněte!“
To je zajímavé, jak se na některé věci přijde, když se příkladně nedává pozor. Jelikož Aleš nedával pozor, když vzal balíček letáků jen za gumičku, tak se ty letáky rozsypaly po zemi, čímž se přišlo na to, že jsou sice všechny stejné, ale že na rubu jednoho letáku je takovým drobounkým vybledlým inkoustem napsáno: KARM 27.
„To bude nejspíš nějaká šifra, ne?“ zajásal dychtivě Mirek a tázavě se podíval na Romana.
„Ukaž,“ řekl Roman, a jak si zrovna před mýma očima ten leták bral, blesklo mi hlavou: „Jasný, to je přece mrak, když to čtete obráceně!“
„Mrak 27,“ řekl nechápavě Čenda, „ale jaký to má smysl?“
„Třeba to byla krycí přezdívka,“ navrhl Mirek, „třeba to byla fakt odbojová skupina, jak říká Roman, a třeba se jmenovala Mrak a každej její člen měl svý číslo. No a my jsme našli památku na sedmadvacítky.“
Roman uznale pokýval hlavou.
„To není vyloučený. To se dá zjistit, jestli za války existovala nějaká odbojová skupina Mrak.“
„A co ty klíče?“ připomněl Aleš, „dejme tomu, že ta odbojová skupina…
