13. Sirotek
Když jsme druhý den s klukama opět navštívili strýce Chrobáka, měl zase na sobě tu zlatem protkávanou vestičku.
„Můj plán spěje ke genialitě,“ oznámil nám stručně a rozpřáhl nad námi ruce jako nějaký velekněz. „Teď vyslechněte mé ortely.“
Nejdřív se hluboce zadíval do očí Čendovi, jako kdyby ho chtěl hypnotizovat.
„Ach, ty ubohý sirotku! Dospíval jsi v převelice krušných podmínkách. Tví alkoholičtí rodičové o tebe od útlého dětství jevili jen minimální zájem. Ten jsi v nich vzbudil, až když zjistili, že jsi schopen jim přinést z obchodu litrovou láhev rumu. A tak jsi už od útlého dětství musel dřít jako soumar…“
Chrobák mluvil tak sugestivně, že se Čendovi roztřepala brada.
„A ty,“ zabodl svůj zrak do Mirka, „jak jen se mohlo stát, že už v tak útlém věku ses stal delikventem a postrachem všech pasťáků našeho hlavního města? Inu proto, že ani tvé výchově rodiče patřičnou pozornost nevěnovali. Tedy – oni ji sice věnovali, ale svým zvráceným způsobem. Místo aby tě nutili psát školní úkoly, raději po tobě žádali zhotovování paklíčů. Ubohý hochu! Často až do hluboké noci jsi musel pilovat! Ale ne své vědomosti, nýbrž ty neblahé paklíče! Bože, jak hluboko mohou rodiče klesnout jen proto, aby jim dítě otevíralo cizí zámky!“
„A co já?“ hlesl jsem.
„Také rozvrácená rodina,“ pohladil mě Chrobák po hlavě, „Tvůj otec to sice s tebou vždycky myslel dobře, ale tvá matka, učiněná saň, z něj udělala slabocha. Ač dříve tak rozhodný muž začal koktat a v levém oku se mu usadil přímo nepříčetný tik.“
I mě polila hrůza.
„A já?“ špitl nervózně Aleš.
„Další sirotek,“ pravil ponuře Chrobák. „Už drahnou dobu živící se jen odpadky. Ačkoli tomu tvoje postava zdánlivě nenasvědčuje, jsi jedna z prvních obětí naší konzumní společnosti. Do odpadků se totiž hází i kaloricky bohatá strava, a ty ji, nebožáku, hltáš. Jen se na něj podívejte, jak vypadá! Ano,“ lomil nad námi Chrobák rukama. „To jsou mí čtyři nebozí mladí přátelé. Měli byste je politovat nejen dobrým slovem, ale i podarovat mincí či bankovkou. Vždyť je to budoucnost našeho národa!“
Byl to velice bezútěšný obraz našeho dětství, který nad námi Chrobák rozprostřel.
„Takhle nějak budete odpovídat na případné dotazy, proč jste si zvolili právě tento způsob obživy. Jak vidíte, všechno jsem důkladně promyslel. Jsou snad nějaké dotazy, nějaké nejasnosti?“
Podívali jsme se s klukama po sobě. Ani v jedněch očích se žádné velké nadšení nezračilo.
„Tak tedy já bych začal jako první,“ odkašlal si Čenda. „Chápu, že máme vzbuzovat soucit, ale s rolí sirotka, jehož rodiče jsou těžcí alkoholici, se smířit nemohu. Moji rodiče jsou zapřisáhlí abstinenti, a kdybych žebral, pořád bych cítil jejich vyčítavé oči.“
„Tak co bys pro sebe navrhoval?“ zeptal se Chrobák.
„To vám jen tak z fleku neřeknu,“ ošíval se Čenda. „Potřebuju si to promyslet. Teď zatím vím, co určitě nechci. Já myslím, že každá velká akce se napřed musí důkladně promyslet. I sebegeniálnější plán se může zhroutit, když je příliš zbrkle připravený. Tedy vlastně nepřipravený.“
„To je pravda,“ řekl Mirek. „Mně se tedy role mladistvého delikventa v zásadě líbí, ale také soudím, že by si zasloužila víc propracovat.“
„A co ty, Boříku?“
„Mně ta rozvrácená rodina docela vyhovuje,“ pokrčil jsem rameny. „Akorát bych všechnu vinu nesvaloval na mámu. Já myslím, že i pro posuzování rozvrácený rodiny by měla existovat spravedlnost, a tím pádem vina za rozvrácení by měla být spravedlivě rozdělena na obě strany. Ale to jsou detaily, co se ještě dají doladit.“
„Tak nakonec zbývám ještě já,“ ozval se Aleš. „Kdo mi zaručí, že to nepraskne a babička se nic nedozví? Aha – nikdo, jak se tak po vás všech koukám. Proto i já vám chci navrhnout, že si svou roli přepracuju podle svýho gusta. Budu žebrat, tomu se nebráním, ale potřebuju dostatek duševního prostoru, abych netrpěl úzkostí, že to praskne.“
Takhle inteligentně jsem Aleše už dlouho neslyšel promluvit. Sice jsem přesně nevěděl, co míní tím duševním prostorem, ale že má kvůli bab…
