Vůbec venkov je zajímavé místo, jelikož je tam plno vůní a smradů. Vůně jsou třeba v lese a smrady zase v chlévech, i když maminka tvrdí, že ty smrady, to jsou taky vůně, jenže jiné. Já to nechápu a také si myslím, že by těžko někdy použila místo kolínské třeba močůvku.
Což jsem řekl a dostal jsem od tatínka pohlavek. Smála se jen pekelecká babička, ale té je stejně všechno k smíchu, což je k smíchu mně, když pekelecká babička nemá žádné zuby.
Vždycky jsem sí myslel, že člověk má zuby proto, aby mohl jíst a kdyby zuby neměl, tak by umřel hlady. Pekelecká babička je nemá, ale jí, a proto neumřela. Protože kdyby umřela, tak bysme k ní nejeli na prázdniny, ale na pohřeb.
Říká mi Bořivoji a nežaluje. Je to velíce správná babička. Sotva jsme přijeli, zařízla slepici, a maminka z toho nejdřív málem omdlela, ale pak si pochutnala. Já s tátou jsme si jen pochutnali, protože jsme muži.
Ale táta stejně řekl, že on by nic živého zabít nemohl. To je pravda, neboť na vánoce míváme většinou filé a ne kapra, jelikož kapra je třeba zabít.
Pekelecká kabička mívá taky různé šílené nápady.
„Bořivoji,“ řekla, „dneska bys mohl vymalovat koze chlívek.“
„Jaké koze?“ zakuckala se maminka rohlíkem, jelikož jsme zrovna snídali. „Copak ty máš, babi, nějakou kozu?“
„Večír ji přivedu,“ prohlásila babička.
„Samozřejmě,“ řekl rychle táta, který měl strach, aby úkol nepřešel na něj. „Bořík to rád udělá, viď?“
Táta se totiž rozhodl, že se bude o prádzninách věnovat výhradně lovu motýlů a nedá se ničím rozptylovat. K čemuž dospěl po zralé úvaze, jelikož když hned první večer se nabídl, že naštípe dříví, vrátil se s krvácejícím palcem a třemi polínky. Takže babička musela pečení vánočky odložit až na příští den.
„Klidně,“ řekl jsem, „jestli máš, babi, materiál…“
„Materiálu je dost,“ pravila s úsměvem babička a zavedla mě na dvůr ke chlívku a ke kolně.
„Tak tohle, Bořivoji, vybílíš, a támhle jsem ti připravila kbelík vápna. Štětky visí v kolně tři, tak si vyber.“
„Hlavně se neumaž,“ volala na mne z okna máma, „máš na sobě čisté tričko a trenýrky!“
Babička odešla na trávu a já v kůlně osaměl. Vybral jsem si štětku, tu největší, samozřejmě, aby mi práce rychle ubíhala, popadl jsem kbelík a hnal se do chlívku.
Začal jsem bílit takovým tempem, že jsem byl za hodinu hotový. Chlívek nebyl moc velký, vápna bylo dost, takže mi zbylo i na tričko, trenýrky a na vlasy.
Oči jsem si musel každou chvíli protírat, abych na práci vůbec viděl. Ta velká štětka totiž fungovala spíš jako vodotrysk než jako natěračské nářadí.
Zrovna jsem se vrhl na poslední zbylý pruh na zdi, když mě maminka přišla zkontrolovat.
„Panebože,“ pravila, „ty vypadáš. Tys do toho kýble musel snad spadnout, nebo sis ho aspoň lil na hlavu, viď?“
Vyplivl jsem vápno, které se mi při posledním natěračském útoku dostalo až do pusy a ledabyle jsem maminku ujistil, že se okamžitě půjdu vykoupat, jelikož jsem už hotový.
Rybník je kousek za vesnicí, a tak jsem se rychle převlékl, vzal si sebou do papíru šest kousků borůvkového koláče a ve dveřích jsem ještě stačil zakřičet, že se odpoledne vrátím.
Načež jsem se pustil do ostrého sprintu, abych neslyšel maminčinu odpověď. Patrně by mě hodlala přinutit, abych byl doma v poledne na oběd.
Normálně bych vydržel v tom vedru ve vodě až do večera, ale i když se mi zdálo, že si s sebou beru jídla dost, už v poledne jsem všechen koláč snědl a ve dvě měl hrozný hlad. Takže jsem se musel vrátit. V kuchyni byla jen maminka, která zrovna myla nádobí.
„Táta je po obědě a šel zase na motýly. Babička je taky po obědě a šla pro kozu. Já taky jedla a ty nedostaneš nic, protože jsi schválně utíkal, když jsem za tebou volala, v kolik hodin máš přijít.“
„Mami,“ zaškemral jsem, „alespoň kousek suchýho chlebíčka…“
Máma se celkem snadno dala obměkčit a vytáhla z trouby králíka na smetaně.
„A abych nezapomněla, babička říkala, že bys ten chlívek mohl natřít ještě jednou.“
„Proč?“ řekl jsem uraženě, „copak to takhle není dobrý?“
„Babička ř…
