LV
Ten, kterého v nížinách pokládali za nejdůležitějšího muže, byl vysoký, hubený a stejně jako plno jiných lidí napůl stvořený stroji. Světlé, téměř zlaté vlasy mu na temeni vybíhaly ve složitě zapletený uzel. Zpod vysokého čela na mě zpytavě shlížely jasné modrozelené oči. Stál jen pár kroků ode mě a za ním, jako němí svědci našeho setkání, jeho dva strážci v bílých uniformách. Dlouhý šedý plášť mu sahal až ke kolenům a vysoký límec zakrýval krk.
Přestože jsem si jeho společnost vyžádala v pozdních hodinách, nebyla na něm znát žádná únava. Nenacházel se v Olymposu, ale kdesi na kontinentě. Musel vyrazit hned, jakmile obdržel zprávu, protože od doby, co Raven hovořil s vojákem, uplynula sotva hodina.
Dosud nepromluvil. Shlížel na mě skrz mlhavou stěnu a minuty se táhly. Nad našimi hlavami zatím nebe pokryla hluboká noc a město se rozzářilo všemi odstíny umělého světla.
Nikdy předtím jsem toho muže neviděla. Nepůsobil jako fajové z Duvalského pohoří. Jeho neobyčejně hladká tvář bez jediné vrásky nevyjadřovala žádný cit — opovržení nebo znechucení či zájem. Přesto ho má zpráva zaujala natolik, že všeho nechal a přijel. Za mnou. Za sklenařkou čelící tomu nejvyššímu trestu.
„Už jsem o tobě slyšel,“ řekl nakonec, jako by právě odpočítal čas vhodný k mlčení. „To ostatně každý zde v nížinách. Nezralý derven, který zastává jednu z nejdůležitějších prací. Zdeformovaný tak, že by nikdy nemohl překročit skáru a vstoupit sem do nížin. Přesto se tak stalo. Jenomže ty nejsi jen derven. Jsi samice.“
Sledovala jsem jeho rudé rty, které se sotva hýbaly, když ke mně promlouval. Jeho tělo zůstávalo nehybné.
V mysli jsem potlačovala slova, která mi chladně sdělil a kterými vystihl, jak o nás lidé v nížinách smýšlejí. Nebyli jsme lidé, jen něco, co jako člověk vypadá. Stejně jako otortenské zrůdy, napadlo mě.
„Kvůli tobě se rozpadlo něco, co se nikdy rozpadnout nemělo,“ pokračoval. „Skupina určená k tomu, aby ochraňovala Duvalské pohoří a nám v nížinách zajišťovala blahobyt. Pětadvacítka.“
Na chvíli se odmlčel a nakonec učinil ty zbývající dva kroky, aby se ke mně přiblížil co nejvíc. Prohlížel si mě až nepříjemně bedlivě, jak moc byl přesvědčený, že musím mít na sobě cosi zvířecího. Pátral pohledem v mém obličeji, hledal nějaký důkaz. Jenomže před ním stála obyčejná dívka.
„Modrý sklenit je mýtus,“ vydechl zklamaný ze skutečnosti, že nemám zobák nebo aspoň vlčí tesáky.
Teď bylo na mně, abych promluvila. Uvědomovala jsem si, že jedině tenhle muž mě může pustit k tomu, čeho jsem se zoufale potřebovala dotknout. „Není. Sklenaři chtěli, aby to byl mýtus, jen něco, o čem se po večerech mezi lidmi šeptá.“ Natáhla jsem ruce před sebe, a když k nim shlédl, pokračovala jsem: „Tyhle ruce už se duvalů z modrého sklenitu dotýkaly.“
Zelenomodré oči se rozhořely a mně došlo, že chce vidět. Možná jeho touha vycházela z toho, jaký úřad zastával. Možná předpokládal, že kdyby to byl právě on, kdo dá světu modrý sklenit, stal by se nejdůležitějším mužem v nížinách doživotně a ne jen na pár let.
Jeho tvář se začala napínat a uvolňovat, jak mu myšlenky vířily hlavou. Přemýšlel, jak se mnou mluvit, co mi dát za vyzrazení největšího tajemství. „Pokud mi ukážeš modrý sklenit, dostaneš svobodu.“
Podívala jsem se na něj dlouze a v jeho tváři četla lež. Myslel si, že mu ho ukážu a on si dál již poradí. Že přivede do nížin vhodné sklenaře, kteří další práci zajistí. Jako každý člověk žijící mimo Duvalské pohoří neměl sebemenší tušení, co je to sklenit. Nevěděl, že ani my sklenaři ho neovládáme, ale naopak on ovládá nás. Vybírá si a zabíjí. Byl jen dalším z mnoha přesvědčených o tom, že se jedná o obyčejný nerost nabízející tolik toužený blahobyt a možná i věčný život, po kterém všichni prahli. A já doufala, že nerost tentokrát promluví ke mně. Měla jsem dar, který by ho dokázal probudit, i když jsem netušila, co se stane pak. Jen se k němu dostat. Nestála jsem o svobodu, kterou nabízel. Lidé z nížin netušili, co to je. Chtěla jsem svobodu, kterou…
