35
Jocelyn Jonesová pracovala v pobočce banky v San Vicente. Jelikož byl tento okres po desetiletí znám jako celosvětové hlavní město bankovních loupeží, nacházela se pobočka na nejbezpečnějším možném místě: přímo přes ulici stála západohollywoodská policejní stanice.
Banka sídlila ve dvoupodlažní budově ve stylu art deco se zakřivenou fasádou a velkými kulatými okny v prvním patře. V přízemí stály přepážky pro majitele běžných účtů a pokladny, nahoře pak kanceláře managementu. Jonesovou jsem našel v kanceláři s okénkem, z něhož se nabízel výhled přes policejní stanici na Pacific Design Center, kterému se zde přezdívalo Modrá velryba, protože z určitých úhlů jeho modrá fasáda připomínala ocas kytovce vyčnívající z oceánu.
Jonesová se usmála a řekla mi, abych se posadil.
„Pan Scaggs mi sdělil, že sem přijdete a že s vámi mohu mluvit. Tvrdil, že pracujete na té loupeži.“
„Přesně tak.“
„Jsem ráda, že se na ni nezapomnělo.“
„Tak to rád slyším.“
„Co pro vás mohu udělat?“
„Tím si nejsem jistý. Dá se říct, že podnikám spoustu kroků, které už někdo udělal přede mnou. Možná vám tudíž bude připadat, že se opakuji, ale přesto bych byl rád, kdybyste mi popsala svou roli v případu. A jestli mě něco napadne, položím vám další otázky.“
„No, já vám toho moc říct nemůžu. Nebyla jsem u toho jako Linus a nebohý pan Vaughn. S těmi penězi jsem víceméně přišla do styku jen před transportem. V té době jsem pracovala jako asistentka pana Scaggse. To je ve firmě můj garant.“
Přikývl jsem a usmál se, jako že je to všechno moc milé. Postupoval jsem pomalu, neboť jsem měl v plánu Jonesovou po krůčcích nasměrovat tam, kam jsem chtěl.
„Takže jste pracovala s těmi penězi. Odpočítávala je, balila, připravovala. Kde to bylo?“
„Na centrále ve městě. Celou tu dobu jsme se nacházeli v trezoru. Peníze k nám přijížděly z jednotlivých poboček a my všechno dělali rovnou tam, aniž bychom ten trezor opustili. Odcházeli jsme jen po práci. Příprava těch peněz nám zabrala zhruba tři nebo tři a půl dne. Většinu času jsme čekali, až nám z poboček přivezou další.“
„Když říkáte ‚my‘, máte na mysli ještě Linuse…“
Rozevřel jsem si na klíně vyšetřovací spis, jako bych si chtěl ověřit jméno, které si nepamatuji.
„Simonsona,“ dodala Jonesová za mě.
„Jasně, Linuse Simonsona. Pracovali jste na tom spolu, říkám to správně?“
„Přesně tak.“
„A pan Scaggs byl i jeho garantem?“
Jonesová zavrtěla hlavou a lehce zčervenala, což se však dalo jen těžko poznat, protože měla velmi tmavou pleť.
„Ne, program garantů je určen jen pro menšiny. Tedy, chci říct ‚byl‘. Loni ho zrušili. Ale Linus je stejně běloch. Vyrůstal v Beverly Hills. Jeho otec vlastnil sít restaurací, takže podle mě žádného garanta nepotřeboval.“
Přikývl jsem.
„Dobrá, takže jste tam s Linusem tři dny shromažďovali hotovost. Kromě toho jste museli zaznamenat sériová čísla bankovek, je to tak?“
„Ano, to jsme taky udělali.“
„A jak se to dělá?“
Jonesová chvíli neodpověděla a snažila se vzpomenout. Přitom se pomalu otáčela na židli. Díval jsem se, jak na střeše policejní stanice na protější straně Santa Moniky přistává šerifův vrtulník.
„Vzpomínám si jen, že výběr měl být nahodilý,“ řekla nakonec. „A tak jsme ty bankovky vytahovali namátkově. Myslím, že jsme jich museli zaznamenat přibližně tisíc. To taky zabralo dlouhou dobu.“
Listoval jsem ve vyšetřovacím spisu, až jsem nalezl kopii zprávy o bankovkách, kterou vypracovala spolu se Simonsonem. Uvolnil jsem kroužky a vyňal zprávu ze spisu.
„Podle tohoto dokumentu jste zaznamenali osm set bankovek.“
„Jo, dobře. Takže osm set.“
„Je to ta zpráva?“
Podal jsem jí zprávu a ona si ji prohlédla, přičemž zkoumala každou stránku a nakonec i svůj podpis na poslední stránce dole.
„Vypadá to tak, ale už jsou to čtyři roky.“
„Ano, já vím. Tehdy jste tu zprávu viděla naposledy? Když jste ji podepisovala?“
„Ne, viděla jsem ji ještě i po loupeži. Když mě vyslýchali detektivové. Ptali se mě, jestli je to ona.“
„A vy jste řekla, že ano?“
„Ano.“
„Dobrá, vrať…
