30
V sedm patnáct jsme si s Eleanor zopakovali letištní scénu. Včetně polibku po mém nástupu do auta. Já se pak nemotorně otočil a přemístil těžký vyšetřovací spis, který jsem nesl s sebou, z předního sedadla na zadní. Položil jsem ho vedle své aktovky, která ležela na sedadle za Eleanor.
„To vypadá jako vyšetřovací spis, Harry.“
„To taky je spis. Říkal jsem si, že si ho během letu pročtu.“
„A…?“
„Na sedadle za mnou sedělo vřeštící dítě. Nemohl jsem se soustředit. Proč vůbec někdo vozí dítě do Vegas?“
„Vegas náhodou není pro výchovu dítěte špatné místo. Údajně.“
„Já nemluvím o výchově. Ale proč někdo bere malé dítě na dovolenou do města hříchu? Proč ho nevezme do Disneylandu nebo někam tam?“
„Řekla bych, že potřebuješ panáka.“
„A něco k jídlu. Kde se chceš najíst?“
„No, vzpomínáš, když jsme ještě byli… v L. A. a při zvláštních příležitostech chodili do Valentina?“
„Neříkej, že…“
Eleanor se zasmála a již sama skutečnost, že se na ni můžu zase dívat, mě naplňovala vzrušením. Opravdu se mi líbilo, jak její vlasy dokreslují její nádherný krk.
„Jo, tady je Valentino taky. Objednala jsem stůl.“
„V Las Vegas musí mít zkrátka všechno.“
„Kromě tebe. Harry Bosch se absolutně nedá reprodukovat.“ Úsměv jí z tváře při těchto slovech nevymizel a mně se to líbilo. Zakrátko jsme se pohroužili do mlčení tak příjemného, jak příjemné jen může mlčení mezi dvěma někdejšími manželi být. Eleanor se zkušeně proplétala dopravní zácpou, která se mohla směle měřit s čímkoliv, co lze nalézt na ucpaných losangeleských silnicích a dálnicích.
Od doby, kdy jsem byl naposledy na zdejší hlavní třídě, uplynuly asi tři roky, ale Las Vegas člověka učí, že čas je relativní. Za ty tři roky jako by se všechno znovu změnilo. Viděl jsem nové podniky a atrakce, taxíky s elektronickými reklamami na střechách, jednokolejky propojující kasina.
Lasvegaská verze Valentina se nacházela v kasinu Venetian, jednom z nejnovějších drahokamů v koruně luxusních kasin na Stripu. Tohle místo při mé poslední návštěvě města vůbec neexistovalo. Když Eleanor zamířila na parkoviště s obsluhou, řekl jsem jí, ať mi otevře kufr, abych si do něj mohl dát aktovku a vyšetřovací spis.
„To nejde, je plný.“
„Nechci ty věci vytahovat ven, zvlášť ten vyšetřovací spis.“
„No tak ho strč do aktovky a polož ji na podlahu. To bude stačit.“
„To nemáš vzadu místo na jedinou složku?“
„Ne, je to tam všechno napěchované, a když otevřu kufr, vyhrne se to ven. Což zrovna tady nechci.“
„A co tam vlastně máš?“
„Jen šaty a další věci. Chtěla jsem je odvézt Armádě spásy, ale ještě jsem neměla čas.“
Naše dveře současně otevřeli dva dveřníci a přivítali nás v podniku. Vystoupil jsem, otevřel zadní dveře a naklonil jsem se dozadu, abych otevřel aktovku a strčil do ní spis. Nato jsem ji zavřel a vsunul na podlahu pod Eleanořino sedadlo.
„Jdeš, Harry?“ zeptala se Eleanor za mnou.
„Jo, už jdu.“
Zatímco dveřník odjížděl s autem, díval jsem se na kufr a zadek lexusu. Nepřipadal mi nijak zvlášť těžký. Zaměřil jsem se na poznávací značku a mlčky si ji třikrát po sobě přečetl.
Ve Valentino to vypadalo jako ve Valentino. Z mého pohledu šlo o dokonale naklonovanou losangeleskou restauraci. Jako bych se snažil najít rozdíl mezi dvěma McDonaldy – samozřejmě na daleko jiné kulinářské úrovni.
Během jídla jsem se nenutil ke konverzaci. Ke spokojenosti a štěstí mi stačilo, že jsem s Eleanor. Zpočátku se skrovný rozhovor točil kolem mě a mého odchodu-neodchodu do výslužby. Vyprávěl jsem jí o případu, na kterém pracuji, včetně spojitosti s její starou přítelkyní a kolegyní Marty Gesslerovou. V předchozím životě pracovala Eleanor jako agentka FBI a dodnes si zachovala analytické myšlení vyšetřovatele. Když jsme žili společně v L. A., často mi sloužila jako jakási rezonanční deska a při několika příležitostech mi pomohla návrhem nebo myšlenkou.
Tentokrát mi dala pouze jedinou radu: abych se držel dál od Peoplese, Miltona, a dokonce i Lindella. Ne že by je osobně znala. Pouze znala kulturu FBI a tyhl…
