Následující týden jsem šla k ní domů. Když jsem projížděla její ulicí ve svém nezničitelném hečbeku, napadlo mě, že to asi bude rez. Ne krev. Něco ve zdech, možná ze střechy. Kdo ví, z čeho všeho jsou ty staré domy stavěné? Kdo ví, co může po stech letech prosakovat? Otázka zněla, jak to mám sehrát. Naprosto mě nezajímalo nějaké přiblblé kostelní vymítání ďábla. A podle mě to nezajímalo ani Susan. Ale pozvala mě k sobě domů a ženy jako ona si nezvou ženy jako já, pokud od nich něco doopravdy nechtějí. Útěchu. Prozkoumám tu „krvavou šmouhu“, najdu pro ni vysvětlení a budu trvat na tom, že by domu prospělo pořádné očištění.
Opakované. Na peníze teprve dojde řeč. Dvanáct návštěv za dva tisíce dolarů mi připadalo jako dobrá cena. Když to rozložíte na jednu za měsíc, dvanáct do roka, dopřejete nevlastnímu synovi dost času, aby se srovnal, zvykl si na novou školu a nové spolužáky. Bude vyléčený, já budu hrdinka a Susan mě začne doporučovat všem svým bohatým nervózním kamarádkám. Mohla bych se udělat sama pro sebe, a až by se mě zase ptali: „Co vlastně děláš?“, řekla bych jen: Podnikám, se stejnou povýšeností, jak to říkají podnikatelé. Možná bychom se mohly se Susan skamarádit. Možná by mě mohla pozvat do toho jejich čtenářského klubu. Seděla bych u ohně, uždibovala brie a říkala: Mám takový malý podnik, řekněme, že jsem prostě podnikatelka. Zaparkovala jsem, vystoupila z auta a nabrala do plic jarní vzduch plný optimismu.
Ale pak jsem spatřila Susanin dům. Doslova jsem se zastavila uprostřed kroku a vytřeštila oči. A zachvěla jsem se.
Tohle bylo jiné.
Byl jako na číhané. Poslední viktoriánský dům v dlouhé řadě krabicovitých nových staveb. Možná právě proto mi připadal tak živý a vypočítavý. Přední část měl propracovanou, z řezaného kamene, až omamovala detaily: květy a filigránem, ozdobnými výhonky a rozmáchlými kamennými stuhami. U vchodu se tyčili dva andělé v životní velikosti, paže natažené vzhůru, ve tvářích výraz fascinace něčím, co jsem já vidět nemohla.
Pozorovala jsem ten dům. On pozoroval mě svými dlouhými zlověstnými okny vysokými tak, že by na parapetu mohlo stát dítě. A jedno tam i stálo. Viděla jsem vytáhlé hubené tělo: šedé kalhoty, černý svetr, kaštanová kravata uvázaná v dokonalém uzlu pod krkem. Oči mu zakrývala clona tmavých vlasů. V náhlém rozmazaném pohybu seskočil dolů a zmizel za těžkými brokátovými závěsy.
Schody k sídlu byly příkré a dlouhé. Než jsem došla nahoru, bušilo mi srdce. Minula jsem užaslé anděly, sáhla ke dveřím a stiskla zvonek. Zatímco jsem čekala, četla jsem si nápis vytesaný do kamene u mé nohy.
Vypsáno to bylo přísnou viktoriánskou kurzivou, obě O proťatá vznešenou kudrlinkou. Až jsem měla nutkání chránit si břicho.
Otevřela mi Susan se zarudlýma očima.
„Vítejte v Carterhookově sídle,“ pronesla, jako by se vysmívala jeho velikosti. Přistihla mě, že zírám – Susan nikdy nevypadala dobře, když za mnou byla, ale teď už se ani nenamáhala pročesat si vlasy a linul se z ní nakyslý nechutný pach. (To nebyl odér „zoufalství“ nebo „deprese“, prostě jen nemyté zuby a tělesný zápach.) Ochable pokrčila rameny.
„Tak už jsem spát přestala.“
Uvnitř v domě nebylo nic, co jste zvenku čekali. Interiér vybourali a vypadal jako kterýkoli jiný dům bohatého člověka. Okamžitě mi to trochu zvedlo náladu. Tohle místo očišťovat můžu: vkusná ztlumená světla, žulové pulty, přístroje z nerezové oceli, nový a až děsivě hladký dřevěný obklad, jedna stěna za druhou obložená naleštěným dubem.
„Začněme s tou krvavou šmouhou,“ navrhla jsem. Vyšly jsme do druhého patra, další dvě jsme měly nad sebou. Schodiště bylo otevřené. Nahlížela jsem vzhůru a uviděla tvář, která mě pozorovala z horního patra. Černé vlasy a oči, porcelánově bílá pleť starožitné panenky. Miles. Na významný okamžik se na mě zahleděl, než zase zmizel. To dítě k původní podobě domu pasovalo dokonale.
Susan odtáhla vkusnou vzorovanou látku nad schody, abych viděla celou stěnu.
„Tady. Bylo to přímo tady.“ Ukázala od stropu k podlaze.
Předs…
