Pět
Will s Maddií vyjeli následující ráno, hned potom, co nechali Sobol na hradě v péči Lady Pauliny. Sobol vždycky ráda zůstávala s Haltem a Paulinou, protože ona i elegantní diplomatka se dokonale shodly v tom, jak moc by měl pes být rozmazlován.
Po odjezdu z Redmontu se zastavili ve vesnici Wensley pro zásoby na cestu. Will uvázal na hrušku sedla dva konopné pytle se slaninou, moukou, máslem, čerstvým chlebem a zeleninou a pak vyrazili na jih.
V jižní části redmontského léna se střídala obdělávaná zemědělská půda s hustými lesy. Byla to příjemná krajina a tak jí projížděli mírným tempem. Jako vždy, když byli na cestách, měli smysly nastražené na jakékoli neobvyklé dění v okolí, ale ten den se nestalo nic, co by zaujalo jejich pozornost.
Krátce po poledni se zastavili v hostinci v malé vesničce a nechali odpočinout koně. Hostinský kolem nich nervózně poskakoval a staral se, aby měli všechno, co potřebovali. Většinou k němu chodili jen místní farmáři a vesničané a sem tam nějaký pocestný. To, že jeho podnik poctili návštěvou dva hraničáři, bylo skutečně neobvyklé. Přišlo dokonce i pár místních a zírali na dvě postavy v pláštěnkách, které si vychutnávaly sluneční svit a polední jídlo.
„Můžeme si ušetřit zásoby jídla na dobu, až je budeme potřebovat,“ řekl Will, když před ně postavili chutnou masovou směs se zeleninou, která se dusila nad ohněm ve velkém očouzeném hrnci. Dopil kávu – tu museli vzít z vlastních zásob, protože v hostinci nabízeli jen pivo a vodu – a položil na stůl stříbrnou minci. Hostinský ji rychle odsunul zpět k němu.
„Vy platit nemusíte, pane,“ řekl. „Královští hraničáři mají jídlo zdarma.“
Will se mu podíval do očí a vrátil mu minci zpět. „Nesmysl,“ řekl. „Jídlo bylo vynikající a obsluha příjemná. A královští hraničáři za sebe vždycky platí.“
Muž vděčně přikývl a přijal peníze. Ze zkušeností věděl, že mocní lidé si vždy berou, co chtějí, a vnímají to jako svoje právo. Hraničářův smysl pro spravedlivou odměnu ho příjemně překvapil.
„Poskytujete služby,“ řekl mu Will, „a zasloužíte si dostat za ně zaplaceno. Neprodávejte sebe – ani to skvělé jídlo – lacino.“
„Jídlo vařila moje žena, pane,“ odvětil muž a s radostí se díval na stříbrnou minci ve své dlani.
Will vážně přikývl. „Pak byste zřejmě měl dát ty peníze jí,“ řekl. „Rozhodně si je zaslouží.“
Po tváři hostinského přeběhl lehce zklamaný výraz. Znovu se podíval na minci, která se rovnala večerní tržbě celé taverny. „Možná dám,“ řekl pochybovačně. Nechtěl svou ženu naučit na nové způsoby. Kdyby si vzala do hlavy, že její vaření stojí za víc než jeho pivo, život by najednou mohl být těžší. Will vycítil jeho váhání.
„Nebo ne,“ řekl s úsměvem. „Rozhodnutí nechám na vás. Možná by měla jít prostě do obecných příjmů.“
Když hostinský odešel, podíval se na Maddii.
„Pamatuj si to,“ řekl jí. „Nikdy nikomu nedluž laskavost.“ Odmlčel se a pak dodal: „Kromě toho, ti lidé nemají mnoho. Není fér, abychom si od nich něco brali bez placení.“
Usmála se a přikývla. Tuhle lekci už jí dával mnohokrát předtím a sám ji dostal od Halta. Oba věděli, že existují hraničáři, kteří přijímají zdarma pití, jídlo i ubytování. Ale takoví hraničáři byli výjimkou z pravidla.
Odpoledne pokračovali v cestě. Krajina byla stále méně obydlená, farmy a obdělávaná pole ležely dál od sebe. V podvečer se ocitli v hustém lese na úzké cestě mezi stromy. Dorazili k potoku a Will nařídil zastavit.
„Tady bychom se mohli utábořit na noc,“ řekl. „Pochybuju, že někde dál po cestě uvidíme nějaké hostince.“
Našli si malou mýtinu dál od cesty a utábořili se. To byla jednoduchá záležitost. Počasí jim přálo, takže nepotřebovali stany. Zatímco Maddie připravovala ohniště a obkládala ho kameny, Will došel k potoku. Voda byla čistá, tekla rychle a on ze břehu viděl, jak pstruzi, kteří z hladiny sbírali hmyz, zanechávají na vodě šířící se kola jako stopu své přítomnosti. Zdálo se, že je jich v potoce hodně. Na takto odlehlém místě je zřejmě sotva někdy obtěžovali rybáři.
Rozhlédl se po tr…
