Jedenáct
Halt s Horácem se do Galiky dostali rychle. Následujícího rána vyrazili za úsvitu a klidným cvalem zamířili na východ. Dorazili do přístavního městečka Tilmouth, kde u mola našli kotvící skandijskou hlídkovou loď Vlčí chvost.
„Výborně,“ liboval si Horác. „Doufal jsem, že ji zastihneme v přístavu, a ne na hlídce. Bude rychlejší než nějaká nákladní loď, kterou bychom si najali.“
Dojeli po kamenném molu až ke kotvišti lodě. Jak se blížili, vylezla na zábradlí lodi mohutná postava, chytila se lana a sledovala je.
„Dobré odpoledne, Jensi,“ zavolal Horác, když byli dostatečně blízko, aby spolu mohli mluvit. Při svých povinnostech velitele armády se už několikrát setkal s tímto skirlem, jak Skandijci říkali kapitánovi lodi.
Skandijec vesele zamával. „Dobrý den, sire Horáci,“ řekl. Jako většina skirlů měl dunivý, znělý hlas, který bylo dobře slyšet i při mořské bouři, hřmících vlnách a vyjícím větru.
„Jsme rádi, že jsme vás zastihli v přístavu,“ řekl Horác a přitáhl otěže svému bojovému koni Kikrovi. „Potřebujeme se co nejdřív dostat do Galiky.“ Skandie každý rok poskytovala Araluenu jednu loď, která byla kromě ochrany proti pirátství a otrokářství k dispozici králi a jeho vyšším důstojníkům, když potřebovali přepravu.
Jens mávl rukou k lodi. „Tak slezte z těch herek a pojďte na palubu. Připluli jsme před dvěma dny pro zásoby vody a potravin. Zítra máme znovu vyrazit na hlídku. Máte štěstí, že jste nás zastihli. Chápu to tak, že spěcháte?“ Zkušenost mu říkala, že královi důstojníci spěchali vždycky.
Horác přikývl. „Rád bych vyrazil, co nejdřív to půjde,“ řekl.
Oba jezdci sesedli a Jens zavolal na svou posádku, aby koně naložili na palubu. Potřásl si rukou s Horácem a zvědavě se podíval na jeho společníka. Halt na sobě neměl svůj obvyklý hraničářský oděv. Byl oblečený v nenápadných hnědých vlněných kalhotách a kazajce, která mu sahala do poloviny stehen. V pase byla sepnutá těžkým opaskem s dvojitou pochvou na nože. Masivní dlouhý luk, který měl při jízdě položený na stehnech, si teď přehodil přes levé rameno.
Když si Horác všiml Jensova pohledu, představil je. „Jens Vlnolap a tohle je můj přítel Halt,“ řekl.
Když Jens uslyšel to jméno, jeho zvědavost ještě vzrostla. „Halt?“ zopakoval. „Nejste vy ten hraničář, co –“
„– se vyzvracel vašemu oberjarlovi do helmice?“ přerušil ho Halt. „To jsem já.“
Ve skutečnosti byl Halt ve Skandii velice vážený. Před lety organizoval a vedl obranu proti vpádu temudžajské armády, kterou zastavil před hlavním městem Hallasholmem a přinutil ji stáhnout se zpátky na své území. A také se opravdu vyzvracel oberjarlovi Erakovi do helmice, když ho postihla mořská nemoc – neduh, k němuž měl sklony. Tento příběh byl mezi Skandijci stejně známý a Jens se pousmál, když si na něj vzpomněl.
„Budu před vámi varovat posádku,“ řekl. „Někteří z těch mladších ten příběh možná neslyšeli.“
„Vlnolap?“ zmínil Halt. „To je nezvyklé jméno. Jak jste k němu přišel?“
Věděl, že skandijská jména často vyplývala ze zajímavých skutků či zvyků. Jméno Vlnolap slibovalo dobrý příběh.
Jens pokrčil rameny. „Když jsem byl kluk, jezdíval jsem po vlnách na malém jednomístném skifu,“ odpověděl.
Halt zvedl obočí. „Umíte plavat?“ zeptal se. Věděl, že většina námořníků to neumí.
Jens vesele zavrtěl hlavou. „Ani tempo,“ přiznal.
„Pak jste v tom musel být opravdu dobý,“ řekl Halt.
„Docela to ušlo. Možnost utopení dodává té zábavě jistý náboj. Musíte se rychle zlepšovat. Nebo se už nezlepšíte v ničem.“
Horác zavrtěl hlavou. Skandijci byli proslulí svým bezstarostným přístupem k životu nebezpečným situacím. Podíval se na loď, kde už několik členů posádky připravovalo u stěžně jeřáb, kterým chtěli přenést koně na palubu. Ostatní odstraňovali poklopy zakrývající mělký zahloubený prostor uprostřed lodě určený k přepravě koní. Na místě je měly držet plátěné popruhy pevně uvázané pod břichem, aby při plavbě nepadali a nepotloukli se.
„Abelarda vezměte jako prvního,“ řekl Halt posádce a ukázal na svého malého, huňat…
