Třicet
Michel du Mont, hospodský z horské vesnice Entente, sklíčeně uhraboval jemný štěrk na prostranství před svým hostincem. Vincent a jeho Černí supové ho pořádně oškubali. Ukradli týdenní zisky z hostince včetně nadprůměrné částky, která mu přibyla do pokladny ten večer, kdy vystupovali ti dva kejklíři.
Naštěstí se nedostali k jeho hlavním úsporám, které měl v železném trezorku zahrabaném ve stáji za hostincem. Přesto byla utrpěná ztráta vážná.
Kromě toho bandité sebrali všechnu hotovost zákazníkům v hostinci, což znamenalo, že se celé vesnici nějaký čas nebude dařit tak dobře. A to zase znamenalo, že lidé nebudou mít peníze na útratu v hostinci, dokud se jim nepodaří nějaké vydělat na dalším trhu, který se měl ovšem konat až za dva týdny.
Celkově to tedy vypadalo, že následujících nejméně deset dní bude smutných, a Michel tiše zaklel. Vincent a jeho banda loupili ve vesnici i v hostinci už předtím. Ale tentokrát to bylo horší. Hostinec byl plný a většina vesničanů při loupeži přišla o všechny peníze.
A kejklíři vlastně také, pomyslel si smutně. Ale ti mu takové starosti nedělali. Nebyli místní. Nebyli jeho sousedé ani přátelé. Svým stylem života – osamělým putováním po krajích s větší sumou peněz u sebe – si víceméně říkali o to, aby se čas od času stali obětí banditů.
Ale byli příjemná dvojice a dobří baviči, takže je přece jen litoval. K jejich velké smůle Vincent viděl, jak děvče ukládá zisky do truhlice na voze. Nepřišli tedy jen o bohatý výdělek z toho večera, ale o všechny peníze, které měli.
„Hostinský!“
Hlas, který se ozval za ním, ho vylekal. Rychle se ohlédl přes rameno a uviděl postavu na koni, jen patnáct kroků daleko. Michel, který teď byl ohledně cizinců obezřetnější, odhadl vzdálenost ke dveřím hostince a dlouhému kyji schovanému za nimi. Usoudil, že je to moc daleko. Jezdec by ho dostihl na pár krocích, pokud by to měl v úmyslu.
Michel ale měl v ruce něco skoro stejně dobrého. Hrábě na štěrk byly dlouhé a těžké a měly řadu velkých hrotů. V případě potřeby se mohly stát účinnou, i když trochu neohrabanou improvizovanou zbraní. Otočil se čelem k cizinci a pozvedl hrábě oběma rukama před sebe.
Jezdec snadno rozpoznal jeho záměr.
„To nebudete potřebovat,“ řekl a ukázal na hrábě. „Nechci vám ublížit.“
Michel svraštil čelo. Jezdec se mu zdál nějak povědomý, ale nevěděl jistě čím. Měl na sobě zvláštní pláštěnku, která znejasňovala obrysy jeho těla, takže se Michel musel pozorně dívat, aby je rozeznal. Tvář jezdec skrýval pod kapucí. Na stehnech měl položený dlouhý luk s nataženou tětivou a připravený k použití.
Jeho hlas zněl také povědomě, ale mluvil s lehkým přízvukem – hibernským, uvědomil si Michel.
„Myslím, že tohle patří vám a zbytku vesnice,“ řekl jezdec, odepnul od hrušky sedla těžký pytel a hodil ho na uhrabaný štěrk. V pytli při dopadu na zem hlasitě zacinkaly mince.
Michel vyrazil vpřed s rostoucím úsměvem na tváři, když si uvědomil, že blaho vesnice i jeho vlastní je zachráněno. Pak se ozval jeho vrozený smysl pro spravedlnost a přece jen zaváhal.
„Část toho patří dvojici kejklířů, kteří tu včera večer vystupovali,“ řekl.
Postava v kápi přikývla. „Už jsme jim dali jejich díl. Potkali jsme je na cestě.“
Michelovi začalo svítat a přikývl. Kejklíři nejspíš cestou narazili na tohoto záhadného bojovníka a jeho muže – říkal přece potkali jsme je – a vyprávěli mu o přepadení hostince v Entente. Potom, z důvodů, které znal jen on sám, se jezdec zřejmě rozhodl bandu Černých supů potrestat. Michel nevěděl proč a nehodlal se po jezdcových pohnutkách pídit. Odhadoval, že ten bojovník určitě vede velkou skupinu mužů, když dokázal Černé supy přemoct.
Kdyby byl Michel lepší pozorovatel, poznal by v huňatém šedém koni, na kterém jezdec seděl, jednoho z těch, kteří táhli kejklířský vůz. Ale on nebyl z lidí, kteří by si všímali koní. Tažní koně byli prostě tažní koně. Nebyli kdovíjak opečovávaní nebo něčím zvláštní.
„Teď se s vámi rozloučím,“ řekl jezdec a otočil koně směrem, odkud přijel.…
