Následujícího dne už byli na silnici brzy. Nedošli daleko, když ho chlapec zatahal za rukáv; zastavili se a stáli bez hnutí. Z lesa před nimi stoupal tenký proužek dýmu. Dívali se na něj.
Co, táto, uděláme?
Asi bysme se tam měli podívat.
Radši půjdeme dál.
Co když putujou stejným směrem jako my?
No a? řekl chlapec.
To bysme je pak měli za zády. Rád bych věděl, co jsou zač.
Co když to je nějaký vojsko?
Je to jen ohníček.
Nebude lepší vyčkat?
Čekat nemůžeme. Už jsme s jídlem skoro na dně. Musíme dál.
Nechali vozík v lese; muž zkontroloval, jestli se bubínek revolveru otáčí. Náboje dřevěné a ten jeden pravý. Stáli a poslouchali. V bezvětří stoupal kouř kolmo. Vůbec žádný zvuk. Listí změklo v nedávných deštích, takže pod nohama nešustilo. Podíval se na chlapce. Špinavý obličejík rozšířený strachem. Z povzdálí kolem ohně kroužili, chlapec mu tiskl ruku. Muž si přidřepl, položil chlapci ruku kolem ramen a velmi dlouho oba naslouchali. Nejspíš už jsou pryč, zašeptal.
Cože?
Řekl bych, že vzali roha. Zřejmě měli hlídku.
Taky by to, tati, mohla být léčka.
Dobře. Ještě chvíli počkáme.
Čekali. Mezi stromy viděli stoupat kouř. Horní část jeho sloupce začal sfoukávat vítr; kouř se posunul a najednou ucítili vůni pečeně. Půjdeme okolo, řekl muž.
Můžu tě držet za ruku?
Ano. Samozřejmě že můžeš.
Ten les tvořily jen spálené kmeny. Jinak tam nebylo vidět vůbec nic. Zřejmě nás zahlédli, řekl muž. Asi nás viděli a utekli. Všimli si, že máme revolver.
Ale nechali na ohni jídlo.
Ano. Mrknem se tam.
Je to strašidelný, tati.
Nikdo tu není. O nic nejde.
Přišli na mýtinku, chlapec mu tiskl ruku. Posbírali si všechno kromě něčeho černého, co bylo nad uhlíky napíchnuté na rožni. Muž se rozhlížel, jestli jim nehrozí nebezpečí, ale chlapec se najednou prudce otočil a opřel se o něj obličejem. Muž se rychle podíval, co se stalo. Co je? vykřikl. Co je? Chlapec vrtěl hlavou. Ach táto, vydechl. Muž se otočil a podíval se tam ještě jednou. Chlapec viděl zčernalé tělíčko, zčernalé lidské miminko, vykuchané a bez hlavy se peklo na rožni. Muž se sklonil a vzal chlapce do náruče; tiskl ho k sobě a šel k silnici. Promiň, šeptal. Moc mě to mrzí.
Nevěděl, jestli ještě někdy promluví. Tábořili u řeky; seděl u ohně a poslouchal vodu zurčící ve tmě. Vůbec to nebylo bezpečné místo, protože řeka všechno přehlušila, ale říkal si, že to snad chlapci trochu zlepší náladu. Dojedli poslední ze zásob; muž vsedě studoval mapu. Kouskem provázku měřil silnici, pak se na to podíval a měřil ještě jednou. K moři to pořád ještě bylo hodně daleko. Netušil, co najdou, až se tam dostanou. Poskládal jednotlivé listy, uložil je zase do igelitového sáčku a pak už jen hleděl do ohně.
Příštího dne přešli přes řeku po úzkém ocelovém mostě. Ocitli se ve starodávném průmyslovém městečku. Procházeli dřevěnými domky, ale nenašli vůbec nic. Na verandě seděl muž v kombinéze; byl mrtvý už mnoho let. Vypadal jako slaměný panák, ze kterého udělali poutač na nějaké oslavy. Šli podél dlouhé tmavé zdi továrny, okna zazděná. Vítr před nimi ulicí hnal černý popílek.
U silnice poházené podivné věci. Elektrospotřebiče, nábytek. Nářadí. Dávno to tam pohodili poutníci na cestě společné smrti vstříc. Ještě tak před rokem si chlapec občas něco na nějakou dobu vzal s sebou, ale teď už to nedělal. Seděli, odpočívali a dopíjeli zbytek dobré vody; umělohmotný kanystr nechali stát na silnici. Chlapec najednou řekl: Kdybysme měli to malý dítě, mohlo by jít s náma.
To je pravda.
Kde ho našli?
Neodpověděl.
A nemůže teda někde být ještě jedno?
Nevím. Možné to je.
Mrzí mě, co jsem řekl tam o těch lidech.
O jakých?
O těch, co uhořeli. Co je to zastihlo na silnici a uhořeli.
Neuvědomuju si, že bys řekl něco ošklivýho.
Nebylo to ošklivý. Půjdeme už?
Tak jo. Chceš se vézt ve vozíku?
Ani ne.
Na chvíli si nasedni.
Nechce se mi. Klidně půjdu.
Rovinou voda tekla velice pomalu. V močálech u silnice stojatá šedá voda. Ocelové řeky meandrující pobřežní nížinou, zpustošený…
