3
ŘEKA: TRH VE SWIFFORDU
Lidé i ovce hodně naříkali, když se plavili ve člunech po proudu. Členové výpravy už pozbyli prvotního pocitu dobrodružství. Byli už příliš staří a viděli příliš mnoho zlého na to, aby se dlouho udrželi ve veselé náladě. K jejich zklidnění přispěla i zima a okolní krajina: vegetace, obrostlá jíním jako vousatá tvář starobylého ducha, vytvářela součást scenérie, jež se prostírala všude kolem nich a ubíhala do dáli bez ohledu na zbloudilé lidi, kteří ji křižovali.
V ostrém zimním povětří se jejich dech srážel v páru. První plul záchranný člun a za ním Jeff Pitt, veslující ve své malé loďce, za jehož rozedraným kabátem ležely v síti dvě ovce. Pohybovali se pomalu, Pittova hrdost na veslování byla větší než jeho skutečné schopnosti.
V záchranném člunu většinou vesloval Charley s Šedivousem a Marta seděla u kormidla čelem k nim. Na jednom boku se mračili Becky a Towin Thomasovi; Becky totiž chtěla zůstat v hostinci, kde našli ovce, dokud nedojdou lihoviny, nebo neskončí zima, ale Šedivous to nepřipustil. Zbylé ovce teď ležely mezi nimi na dně člunu.
Becky, rozmrzelá nad tím, že její muž vedle ní zahálí, jednu chvíli nařídila Towinovi, aby přelezl do loďky Jeffa Pitta a pomohl mu veslovat. Ten experiment ale nebyl nijak úspěšný. Loďka se málem převrhla. Pitt nyní vesloval sám, zahloubaný do vlastních myšlenek.
V šedesátém pátém roce svého života měl podivný, špičatý obličej. Ačkoliv mu z něj stále ostře vystupoval orlí nos, postupná ztráta zubů a vysychání kůže zvýraznily také jeho spodní čelist.
Od svého příjezdu do Sparcotu, kdy měl velkou radost, že se konečně dostal z moci Šedivouse, vedl tento bývalý kapitán Croucherovy gardy poměrně samotářský život. Skutečnost, že si ošklivil život, k němuž byl přinucen, byla dostatečně zřejmá, a ačkoliv si nikdy nestěžoval, jeho chování bylo chováním člověka, který už dávno uvykl hořkosti. Byla však pravda, že si s mnohem větším úspěchem než kdokoliv jiný dokázal osvojit pytlácké praktiky.
I v této chvíli, kdy sdílel osud s ostatními, se jeho nespolečenská povaha stále projevovala, vesloval zády k záchrannému člunu a pozorně sledoval načechranou zimní krajinu, kterou proplouvali. Byl sice s nimi, nicméně jeho chování naznačovalo, že tu není jen kvůli nim.
S praskotem se prodírali dál mezi nízkými břehy, které mráz spálil do běla a okrova, a pod příděmi člunů se tříštil tenký led. Druhé odpoledne od chvíle, kdy opustili hostinec s ovcemi, ucítili vůni spáleného dřeva a zahlédli před sebou dým, ztěžka se povalující nad řekou. Brzy dosáhli místa, kde byl led rozbitý a na břehu doutnalo ohniště. Šedivous hmátl po pušce, Charley sevřel nůž a Marta se ostražitě rozhlížela. Towin s Becky se skrčili do člunu. Pitt vstal a ukázal na břeh.
„Propána, trpaslíci!“ zvolal. „Tamhle jeden stoprocentně je!“
Na břehu nedaleko ohně poskakoval malý bílý človíček a protahoval si nohy a ruce. Prozpěvoval si, a zvuk jeho hlasu připomínal vrzání větve. Když zahlédl skrz bezlisté haluze keřů čluny, zmlkl. Přiblížil se k řece, sepjal si ruce nad černým moudím svého rozkroku a něco na ně křičel. I když mu nerozuměli, fascinovaně veslovali směrem k němu.
Než dorazili ke břehu, malý člověk se trochu oblékl, a hned vypadal mnohem lidštěji. Za ním uviděli dehtem natřenou stodolu, zpola skrytou v javorovém mlází. Natřásal se, ukazoval směrem ke stodole a neustále cosi překotně drmolil.
Podle vzhledu to byl čilý osmdesátník, groteskní bujará postavička s vějířem červených a fialových žilek táhnoucích se z jedné lícní kosti na druhou přes vyvýšeninu jeho mohutného nosu. Jeho vousy a kštice vytvářely souvislou plochu ohnivého porostu, zauzlovaného na temeni hlavy a pod bradou i nad ní, a vybledlého do sytě oranžového odstínu. Poskakoval jako kostlivec a mířil k nim.
„Jsi sám? Můžeme tady přistát?“ zavolal na něj Šedivous.
„Nelíbí se mi, jak se tváří - plujme raději dál!“ zakřičel Jeff Pitt a prorážel si cestu ledovými krami. „Nevíme, do čeho se mužem namočit.“
Když Šedivous …
