4
Nastalo září, doktor Loubal s Helenou se vrátili z dovolené, aniž je neúprosná paní Julie Dostálová vyslídila.
Vedra polevila, ale pořád bylo krásně, a já jsem Helenu potkala, kde jsem ji nejspíš mohla potkat, v Podolí na koupališti. Obě jsme se při tom potkání zatvářily přistižené, přestože jsme tam obě byly samy.
– Už jsi v Praze? zahájila jsem rozhovor na nejschůdnější téma. Prima ses tam opálila.
Nebylo to pravda, měla tmavě růžovou barvu jako sele, ale něco jsem jí říct musela. Chtěla dělat dojem svými téměř platinovými vlasy, a tak je nosila rozpuštěné; tady na plovárně je měla smáčené do mondénní ucouranosti. Nepřejícně jsem obhlédla její nové hnědé plavky s bílým vsazováním u výstřihu: Jistě dar od Loubala, možná z Tuzexu, nikde v obchodě jsem je neviděla.
– Aspoň nebudu ve svatebních šatech jako tvarohová.
Skočila do hovoru rovnou po hlavě. Chtěla mě tou novinou nahecovat. Po pravdě řečeno se jí to dost povedlo, ačkoli jsem o Loubalových vážných úmyslech věděla už dávno.
– To ty půjdeš v bílým?
– Jak se sluší na pannu nevěstu, květino.
– Jsme jedna panenštější než druhá. Na to se poněkud provinile usmála.
– Dáme si zmrzlinu? navrhla jsem, abych změnila tak ožehavý námět.
– Zvu tě, řekla velkopansky.
Z uší jí stékaly dva dlouhé jantarové závěsy, asi jen sklo, hned mě napadlo, že mají být náhražkou za perlové náušnice po Robertově mamince.
U zmrzliny byl nášvih, moc se tam nedalo mluvit. O kus dál nalévali ohavnou zelnou polívku. Dívala jsem se za bazén na unavený a lidskými kopyty zdusaný trávník.
– A kde je Otakar, že tu není s tebou.
– Říkal, že má něco neodkladnýho. Neodkladnýho. To jsou slova. Co chceš, právník, odpověděla mi se smíchem; její smích se mi zdál opravdu radostný a dokonce šťastný, jako kdyby mluvila o někom, kdo jí je nad jiné milý.
– Služebního? V sobotu odpoledne? začala jsem sondovat.
– Služebního ne, našel doma nějakej dopis a že musí za Robertem, za Lomkem, prý neodkladně.
Takže onen dopis byl zcela určitě od paní Julie Dostálové; jestlipak šel doktor Loubal přímo za ní, nebo skutečně za Robertem.
– A jak se těšíš, zeptala jsem se.
Podívala se na mě a neřekla nic. Ale podívala se tak zářivě, že se zdálo, jako kdyby byla skutečně zamilovaná, zaujatá opravdovým citem, a ne jen hřejivým pocitem brzkého vlastního prospěchu. Zarazilo mě to.
Podala mi zmrzlinu a kráčela z bufetu přede mnou, jantarové náušnice jako by udávaly takt jejích kroků, pohyby paží chtěla hrát bohyni, chodidla v zlatě barevných sandálech kladla do písku přímo královsky, stejně jako tenkrát u řeky, když přijela za mnou a za Pavlem.
– A co maminka, pokračovala jsem ve výslechu.
– Nic. Co by, odpověděla vyhýbavě a já jsem z toho pojala podezření, že její maminka proti mně vede doma kampaň.
– Myslím, že mě nemá moc ráda.
– Už jsi někdy viděla, aby měla nějaká maminka ráda přítelkyni svý dcery? A co Robert Lomek. Pořád? odvedla řeč.
– Ale já s Robertem nechodím, ujistila jsem ji.
– To je přece jasný, odpověděla tónem tak pohrdavým, jako kdyby jím chtěla naznačit, že člověk jako Lomek si přece nezačne nic vážného s fuchtlí, jako jsem já.
Urazilo mě to. A ona si tu stála s rozpuštěnými vlasy, s poloodhalenou hrudí, teplá sluncem a blahosklonně mě častovala nacvičeným úsměvem zbožňované hvězdy. Vedle ní já, bez Kleopatřiných náušnic, bosa, v kvítkovaných, umírněně uzavřených plavkách, jakých vyrobili sérii aspoň o miliónu kusů, na hlavě s nejobyčejnější koupací čepicí, v které mám ránu jako trestanec.
– Čímž mě ani v nejmenším nevyvedeš z míry, řekla jsem.
Podívala se na mě nechápavě a zeptala se:
– A co Pavel.
– Ten? Prosím tě. To byl model na jednu sezónu a dost. Jenže on za mnou leze.
– Jdi.
– Než si vzít jeho, to radši skočit za Šemíkem, poznamenala jsem.
– Ale to neměj strach. To on by se stejně neženil. On asi jen nerad střídá kvítí, než potká tu svoji pravou.
Moc nechybělo a vsolila jsem jí facku. Cítila jsem, jak rudnu vzteky.
– Vždyť on pro mě taky není ten pravej. Ani on, ani n…
