KAPITOLA 19
Čtvrtek 19. června–neděle 29.června
Mikael Blomkvist strávil dva dny procházením veškerých svých materiálů a čekáním na zprávu o tom, zda Henrik Vanger přežije či nikoli. Byl v úzkém kontaktu s Dirchem Frodem. Ve čtvrtek večer za ním Frode zašel a oznámil mu, že v současném okamžiku se krize zdá být zažehnána.
„Henrik je slabý, ale dnes jsem s ním směl na chvilku mluvit. Chce se s vámi co nejdříve setkat.“
Na svatého Jana kolem jedné hodiny odpoledne Mikael vyrazil do hedestadské nemocnice a hledal oddělení, na němž byl Henrik Vanger hospitalizován. Setkal se s rozzlobeným Birgerem, který mu zastoupil cestu a s převahou mu sdělil, že ho Henrik Vanger nepřijme. Mikael zůstal mlčky stát a pozoroval místního radního.
„To je zábavné. Henrik Vanger mi výslovně vzkázal, abych za ním dnes přišel.“
„Nepatříte do rodiny a nemáte tady co dělat.“
„Máte pravdu v tom, že nepatřím do rodiny. Ale pracuju přímo pro Henrika a rozkazy přijímám výhradně od něj.“
Zřejmě by došlo k pořádné hádce, kdyby v té chvíli z Henrikova pokoje nevyšel Dirch Frode.
„Ach, tak tady jste. Henrik se po vás právě ptal.“
Frode otevřel dveře a Mikael proklouzl kolem Birgera do pokoje.
Henrik Vanger za poslední týden zestárl o deset let. Ležel s polootevřenýma očima, v nose měl hadičku od kyslíkového přístroje a vlasy měl rozčepýřenější než kdykoli předtím. Sestra Mikaelovi položila ruku na rameno.
„Dvě minuty. Ani o chvilku déle. A nerozčilujte ho.“ Mikael přikývl a posadil se na židli u postele, aby viděl Henrikovi do tváře. Pocítil dojetí, které ho překvapilo, a opatrně vzal starého pána za ochablou ruku. Henrik Vanger mluvil útržkovitě a měl slabý hlas.
„Nějaké novinky?“
Mikael přikývl.
„O všem vám poreferuju hned, jak se trošku seberete. Zatím jsem tu záhadu nerozluštil, ale našel jsem nový materiál a právě teď sleduju celou řadu stop. Za takový týden nebo dva budu moudřejší.“
Henrik se pokusil přikývnout, ale spíše Mikaelovi naznačil mrkáním, že rozumí.
„Musím na pár dnů odjet.“
Henrik svraštil obočí.
„Ne, neopouštím loď. Musím odjet, abych něco zjistil. Dohodl jsem se s Dirchem Frodem, že ho budu o všem informovat. Nevadí vám to?“
„Dirch je… můj zástupce… ve všech ohledech.“
Mikael přikývl.
„Mikaeli… pokud… se z toho nedostanu… chci, abyste… tu práci určitě… dotáhl do konce.“
„Slibuju vám, že to udělám.“
„Dirch má… veškeré pravomoci.“
„Henriku, chci, abyste byl v pořádku. Bylo by od vás zatraceně nefér si jen tak umřít, když jsem se dostal tak daleko.“
„Dvě minuty,“ pronesla sestra.
„Musím jít. Až půjdu příště kolem, čeká nás dlouhý rozhovor.“
Birger Vanger na Mikaela čekal na chodbě a položil mu ruku na rameno.
„Nechci, abyste Henrika ještě více znepokojoval. Je těžce nemocný a nesmí se ani trochu rozčilovat.“
„Chápu váš strach a souhlasím s vámi. Nebudu ho znepokojovat.“
„Všem je jasné, že vás Henrik zaměstnal proto, abyste se vrtal v tom jeho koníčku… Harriet. Dirch Frode říkal, že Henrik byl po vašem minulém rozhovoru velmi znepokojený a pak dostal infarkt. Prý jste si myslel, že jste to zavinil vy.“
„Už si to nemyslím. Henrik Vanger má silné zvápenatění věnčitých tepen. Infarkt mohl stejně dobře dostat cestou na záchod. To přece sám dobře víte.“
„Chci mít nad těmi nesmysly plnou kontrolu. Strkáte nos do věcí mé rodiny.“
„Jak jsem říkal… pracuju pro Henrika. Ne pro vaši rodinu.“
Birger Vanger zjevně nebyl zvyklý na odpor. Chvíli si Mikaela měřil pohledem, který měl zřejmě vzbuzovat respekt, ale vypadal při tom spíš jako nafoukaný los. Birger se otočil a vešel do Henrikova pokoje.
Mikael přemohl náhlý popud dát se do smíchu. Nebylo právě vhodné smát se na chodbě před Henrikovou postelí, která mohla být jeho smrtelným ložem. Mikael Blomkvist si najednou vzpomněl na knihu abecedních rýmovánek od Lennarta Hylunda ze šedesátých let, uvedenou na trh v souvislosti s rozhlasovou sbírkou, z níž si poté, co se naučil psát a číst, z nepochopitelného důvodu zapamatoval jeden verš. Pojednával o písmenu L. Lí…
