KAPITOLA 12
Středa 19. února
Pokud by Lisbeth Salanderová byla běžným občanem, s největší pravděpodobností by zavolala na policii a oznámila znásilnění ihned poté, co opustila Bjurmanovu kancelář. Modřiny na zátylku a na hrdle stejně jako Bjurmanova signatura v podobě skvrn od spermatu s jeho DNA na těle a šatech by po technické stránce představovaly pádný důkaz. I kdyby se advokát Bjurman snažil vykroutit tvrzením, že ona to chtěla taky, případně provokovala mě, to ona mi ho chtěla vykouřit a jinými vytáčkami, které obvykle sexuální násilníci uvádějí, přesto by se dopustil tolika přestupků proti svému poručnictví, že by nad ní okamžitě ztratil moc. V důsledku takovéhoto udání by Lisbeth Salanderová pravděpodobně dostala skutečného advokáta zběhlého v případech znásilnění žen, což by posléze zřejmě vedlo k diskusi o jádru problému – totiž o její nesvéprávnosti.
Od roku 1989 už pro zletilé občany neexistuje pojem nesvéprávnost.
Existují dva stupně zastupování při nezpůsobilosti k právním úkonům – opatrovnictví a poručnictví.
Opatrovník poskytuje dobrovolnou pomoc osobám, které mají z různých příčin problém zvládnout každodenní záležitosti, placení účtů nebo péči o vlastní hygienu. Za opatrovníka bývá často ustanoven příbuzný nebo blízký známý. Pokud takováto blízká osoba chybí, může opatrovníka stanovit sociální odbor. Opatrovnictví je mírnější formou poručnictví, kdy svěřená osoba – nezpůsobilá k právním úkonům – může disponovat svými příjmy a činí rozhodnutí po poradě s opatrovníkem.
Poručnictví představuje podstatně tvrdší formu kontroly, kdy je poručenec zbaven práva spravovat své finance a rozhodovat v různých otázkách. Přesná formulace znamená, že poručník přebírá veškerou způsobilost k právním úkonům svého poručence. Ve Švédsku je pod poručnictvím asi čtyři tisíce osob. Nejběžnější příčinou poručnictví je zjevné psychické onemocnění nebo porucha v souvislosti s nadměrným užíváním alkoholu a omamných látek. Menší část tvoří osoby trpící stařeckou demencí. Překvapivě mnoho osob svěřených do poručnictví jsou relativně mladí lidé pod třicet pět let. K nim patřila i Lisbeth Salanderová.
Zbavit člověka kontroly nad jeho životem, tedy nad jeho bankovním účtem, je jedním z nejurážlivějších opatření, k nimž může demokracie přistoupit, tím spíše, pokud se jedná o mladé lidi. Je to urážlivé i v případě, kdy se smysl tohoto opatření zdá být dobře míněný a sociálně vhodný. Otázky týkající se poručenství jsou potencionálně velmi citlivými politickými záležitostmi, omezenými rigorózními ustanoveními a kontrolovanými Vrchním poručnickým soudem. Tento soud spadá pod krajskou radu a jeho činnost je sledována ombudsmanem pro právní záležitosti.
Vrchní poručnický soud obvykle pracuje pod tvrdým dohledem. Vezmeme-li však v úvahu choulostivé otázky, které tato instituce řeší, je překvapivé, jak málo stížností nebo skandálů se odhalí v médiích.
Ojediněle se vyskytnou zprávy o tom, že proti nějakému opatrovníkovi nebo poručníkovi byla vznesena žaloba za zpronevěru prostředků svého klienta nebo za to, že mu bez dovolení prodal byt a peníze strčil do vlastní kapsy. Tyto případy jsou však relativně vzácné, což může znamenat dvě věci: buď to, že instituce konají svou práci mimořádně dobře, nebo to, že klient nemá možnost si stěžovat, případně se věrohodným způsobem dovolat novinářů a institucí.
Povinností Vrchního poručnického soudu je každoročně prošetřit, zda nebyla zavdána příčina k žádosti o zrušení poručnictví. Jelikož Lisbeth Salanderová se neustále odmítala podrobit psychiatrickému vyšetření – se svými lékaři si nikdy nevyměnila ani zdvořilostní dobré ráno –, úřady neshledaly důvod ke změně svého rozhodnutí. Následně došlo ke statu quo a Lisbeth tak byla rok po roce svěřována do poručnictví.
Litera zákona však také stanovuje, že poručnictví je nutno přizpůsobit každému jednotlivému případu. Holger Palmgren to interpretoval tak, že klidně nechal Lisbeth Salanderovou, aby sama spravovala své finance i svůj život. Palmg…
