KAPITOLA 17
STŘEDA, 4. ŘÍJNA 2017
„Mohlo se jednat o dva lidi? O dva vrahy, kteří pracovali společně?“ zeptal se detektiv konstábl Brian Temple. Mluvil se srdečným skotským akcentem. Erika se otočila od fotografií z místa činu, které visely na bílé tabuli. „Říkala jste, že hloupé otázky neexistují, madam,“ dodal. Kvůli jeho přízvuku znělo slovo „madam“ trochu jako „máma“.
„Nejsem vaše matka,“ opáčila Erika. „Dávám přednost oslovení šéfe.“
„Dobře, šéfe,“ řekl absolutně nevyvedený z míry.
„Ale máte pravdu, hloupé otázky neexistují. Co vás vede k myšlence, že to udělali dva lidi?“ Všichni ve vyšetřovací místnosti se otočili, aby na Templea viděli. Byl to statný muž, který se předklonil na své židli a tužkou ukázal na fotografie z místa činu.
„Pro jednoho člověka je těžké přeprat dva lidi. Thomas Hoffman byl velký chlap, Charlene Selbyová byla žena, a bez urážky, dámy, ale v jistých ohledech jste slabší pohlaví.“
Několik žen v místnosti – Mossová, Marta Chapmanová a Rachel Knightová – ho zpražilo pohledem a odfrklo si.
„Jeho poznámka je k věci.“ Erika naznačila, ať pokračuje.
„Thomas a Charlene neměli na těle žádné známky toho, že by je někdo postřelil, omámil nebo svázal.“
„Charlene byla bodnuta, ale nevíme, jestli k tomu došlo předtím, než ji někdo umlátil k smrti… Výsledky toxikologie ukazují, že měla v krvi vysokou hladinu kokainu a heroinu, díky čemuž mohlo být snazší ji přeprat,“ řekla Erika.
„Byla běžným uživatelem. Její rodiče to potvrdili,“ poznamenala Mossová.
„A Thomas Hoffman byl čistý, kromě těch drog v žaludku, ale sám drogy nebral,“ pokračoval Temple. „A to nás vede zpátky k teorii o dvou lidech. Co když je dva lidi vzali do auta, dovezli je na nějaké tiché místo a rychle je přemohli? Třeba v nějakém úkrytu?“
„Proč by dobrovolně šli do nějakého úkrytu?“ nechápala Mossová.
„Zada, ta žena, se kterou jsem mluvila a která pašovala drogy do Velké Británie, říkala, že dealeři očekávají, že se člověk zboží zbaví hned, jak přistane,“ vysvětlovala Erika. „Obvykle se s ním setkají a odvezou ho na nějaké místo, kde k tomu dojde. V jejím případě to bylo v budově, kde se pronajímají kanceláře, kousek od Heathrow.“
„To by mohlo vysvětlit, proč by šli dobrovolně do nějakého úkrytu,“ přidal se McGorry.
„Ale kdo tvrdí, že Thomas Hoffman pašoval drogy do Británie? Co když se právě chystal vyvézt je ven?“ dodala Mossová. „A pak možná ten, kdo ho zabil, nevěděl, že má v těle drogy.“
„Je tady víc kdyby, ale a možná, než by se mi líbilo.“ Erika se obrátila zpátky k tabuli a prohlížela si velkou mapu Londýna a řeky. „Musíme zjistit, jestli měli Thomas a Charlene rezervovaný nějaký let ze země.“
„Už jsem předala žádost,“ ujistila ji Mossová.
Erika se odmlčela a povzdechla si. „Fajn. A co ten jaguar, který si půjčili na tři dny? Víme, kam jeli?“
„Poslala jsem žádost do Národní databáze rozpoznávání registračních značek, takže naši značku prověří na kamerách v centru Londýna a jeho okolí. Odpověď očekávám každou chvíli.“
„Fajn. Zdá se, že Mossová zajišťuje veškerý průzkum,“ vyštěkla Erika a zbytek týmu zpražila pohledem.
„Šéfe, abych byla upřímná, přístup k záznamům z Národní databáze rozpoznávání registračních značek má jen důstojník se stejnou nebo vyšší hodností, než mám já. A když tady není Peterson, jsem jediný detektiv inspektor já…“
Rozhostilo se trapné ticho. Erika se otočila k pasové fotografii Thomase Hoffmana na bílé tabuli. Nový pas si nechal udělat před osmnácti měsíci, tedy půl roku poté, co mu zemřela manželka. Jeho oči měly prázdný a uštvaný výraz, se kterým se dokázala ztotožnit. Po Markově smrti si po návratu do služby musela nechat udělat nový služební průkaz. Na fotce měla stejný pohled. Pak jí myšlenky zabloudily k Petersonovi. Sama sebe se ptala, co teď právě asi dělá. Představovala si ho na pohovce v jeho bytě, hubené tělo schoulené pod přikrývkou. Tu představu setřásla a otočila se od tabule. Uvědomila si, že mluví Crane.
„Facebookový profil Thomase Hoffmana je poměrně chudý,“ řekl. „Má…
