Zahrada obehnaná zdí
Před rokem jsem v našem místním obchodě narazil na knihu Olive Lawrenceové a toho odpoledne, zatímco jsem instaloval plašič ptáků v zahradě, jsem se nemohl dočkat večera, abych si ji mohl bez přerušení číst. Zjevně tvořila podklad pro chystaný televizní dokumentární film, a tak jsem se příštího dne vydal koupit televizor. Takový předmět nikdy nebyl součástí mého života, a když ho dodali, byl to v malém obýváčku Malakiteových surrealistický host. Vypadalo to, jako bych se zničehonic rozhodl koupit člun nebo modrobíle proužkovaný oblek.
Sledoval jsem program a zpočátku jsem nedokázal srovnat Olive Lawrenceovou, kterou jsem viděl v té bedně, s tou, kterou jsem znal jako teenager. Popravdě řečeno, už jsem si nepamatoval, jak vypadala. Pro mě prostě byla bytost. Vzpomínal jsem si, jak se pohybovala, stejně jako oblečení bez zbytečných ozdůbek, dokonce když přijela, aby si šli v noci vyrazit s Darterem. Pokud jde o její obličej, ten, který ke mně teď promlouval, měl stále stejný entuziasmus a já jsem si brzy začal tuto tvář spojovat i se svými dřívějšími vzpomínkami. Olive teď zlézala skalní stěnu někde v Jordánsku, tu zase slaňovala dolů, přičemž stále mluvila na kameru. Opět mi nabídla specifické znalosti o hladinách podzemních vod, různorodosti krup na evropské pevnině, jak mravenci střihači dokážou zničit celé lesy – všechny tyto údaje objasňující komplexní rovnováhu v přírodě nám s nenásilnou lehkostí podávala její drobná ženská ruka. Měl jsem pravdu. Mohla by utkat můj život moudře, aniž by se vyhýbala komplexnosti vzdáleného soupeření nebo ztrát, které mi byly neznámé, podobně jako byla schopna poznat, že se schyluje k bouři, odhadnout podle nějakého gesta nebo tichého úniku do vnitřního světa Rachelinu epilepsii. Já jsem díky této osobě, třebaže ke mně neměla bezprostřední vztah, těžil z jasnosti ženského názoru. Během té krátké doby, co jsem ji znal, jsem věřil, že Olive Lawrenceová je na mé straně. Stál jsem tam a byl jsem brán v úvahu.
Přečetl jsem její knihu, zhlédl jsem dokumentární film, v němž cestovala pěšky zpustošenými olivovými sady v Palestině, nastupovala do mongolských vlaků a zase z nich vystupovala, skláněla se na prašné ulici a a s použitím vlašských ořechů a pomeranče načrtla osmičkovou dráhu Slunce na hvězdné obloze. Nezměnila se, a přesto byla ustavičně nová. Dlouho poté, co mi matka řekla o Olivině práci za války, jsem četl výstižné oficiální zprávy, jak vědci zaznamenávali rychlost větru v přípravě na Den D a jak ona i jiní vystupovali do temné oblohy zamořené dalšími kluzáky, které se chvěly ve vzduchu křehkém jako sklo, aby naslouchali, jak prostupný je vítr, a pátrali po bezdeštných mezerách v mračné cloně, aby mohli odložit nebo potvrdit invazi. Meteorologické časopisy, které mně a sestře ukazovala, se středověkými rytinami zobrazujícími variabilitu krup nebo s náčrtem Saussurova kyanometru, který rozlišoval různé druhy modři na obloze, pro ni nikdy nebyly pouhou teorií. Ona i ostatní se tehdy museli cítit jako kouzelníci, když uváděli ve skutečnost to, co je naučily předcházející vědecké generace.
Olive byla první, kdo se znovu objevil z té napůl pohřbené éry, kdy jsme se všichni setkávali v Ruvigny Gardens. Pokud jde o Dartera, stále jsem neměl žádné vodítko, kde by asi mohl bydlet. Neviděl jsem ho celé roky, a dokonce jsem si ani nedokázal vzpomenout na jeho skutečné jméno. On, Mol a ostatní teď existují pouze v té hlubině dětství. Zatímco svůj dospělý život jsem strávil převážně ve vládní budově při pokusech vysledovat životní dráhu, po níž se vydala má matka.
Občas jsem v archivu narazil na informace o dávných událostech, které zapadaly časově do aktivit mé matky. Tak jsem se dostal k letmým pohledům na podrobnosti jiné operace nebo jiného místa. A tak jsem jednou odpoledne, když jsem šel po tečně jejích aktivit, narazil na zmínky o přepravě nitroglycerinu za války přes město Londýn, a poněvadž šlo o nebezpečný náklad, musela přeprava proběhnout v noci bez…
